Je podzim roku 1942. V areálu továrny Baťa v polském Chelmeku stojí dům obehnaný ostnatým drátem. V noci se v něm židovští vězni z nedaleké Osvětimi snaží načerpat síly, aby ráno mohli pracovat. Podnik si jich najal 100 až 150 i s nacistickými bachaři. V nelidských podmínkách čistí tovární rezervoáry vody od bahna.
"Brutální zacházení, nulová péče a nedostatečná strava i oblečení si vyžádaly velké oběti. Při tomto pracovním nasazení zemřelo nejméně 47 lidí, zřejmě jich však bylo víc," přiblížil historik Martin Marek z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně.
Řadu týdnů zkoumal archivy z baťovských filiálek i koncentračních táborů, aby zjistil, jak fabrika Židy využívala na nucené práce.
Osvětimský případ ho zaskočil, byl zdaleka nejkřiklavější.
Podle Marka firemní pobočky za vědomí zlínského vedení, v němž už nepůsobil Jan Antonín Baťa, který emigroval do Ameriky, využívaly Židy ve velkém. V polské Radomi, v německém Ottmuthu, ale i v Sezimově Ústí či v dole v Ratíškovicích.
"Zlínské vedení koncernu o tom muselo vědět, ale přivíralo nad tím oči. Na prvním místě byl výkon a Židé byli velice levná pracovní síla," tvrdí Marek.
V Radomi Židé dostávali i mzdu, byť nižší než ostatní
Například obuvnickou továrnou v Radomi podle něho prošlo během války až 900 Židů z městských ghett. Měli se lépe než vězni v Osvětimi, dostávali také mzdu, byť nižší než ostatní. Mohli i tajně směňovat zboží a vůbec už to, že legálně opustili ghetto, pro ně byl velký úspěch.
"V Ottmuthu ale při nucených pracích zemřel minimálně jeden člověk," upozornil Marek.
Tématem využívání Židů společností Baťa za války se zabývali už někteří zahraniční historici. Ve Zlíně je to ale stále nereflektované téma, téměř tabu.
Továrny Baťa s nasazenými ŽidyRadom: vystřídalo se jich tam až 900. Chelmek: v průměru 100 až 150 osvětimských vězňů. Ottmuth: 278 pracovníků. Sezimovo Ústí: průměrně asi 70 Židů v pobočce Moravských a slovenských strojíren. Ratíškovice: konkrétnější čísla o nasazení Židů v hnědouhelném dole nejsou známa. |
Řeší se například to, zda Jan Antonín Baťa pomáhal Židům odjet před válkou do ciziny (více čtěte zde), aktuální otázkou jsou nároky jeho potomků na vrácení majetku zabaveného komunisty.
Problematika chování baťovských filiálek během války však nikoliv.
Historici na poznatky nereagují
Marek je první, kdo toto téma hlouběji uchopil, a už teď je zřejmé, že mnoho jeho kolegů s ním nebude souhlasit. Byť tuto problematiku zatím podrobně nestudovali.
"Byl bych velmi opatrný a nestavěl se k tématu příliš kriticky," reagoval publicista Jaroslav Pospíšil. "Zastávám názor, že nešlo o žádné koncentrační tábory."
Právě Pospíšil momentálně pracuje na monografii jednoho z tehdejších šéfů zlínského koncernu Alberta Miesbacha.
S historikem Hubertem Valáškem při společném hledání podkladů nenarazili na podrobnější zmínky o využívání Židů na nucené práce.
V představenstvu firmy tehdy figurovali i Dominik Čipera, Josef Hlavnička, Hugo Vavrečka, František Malota a Hynek Baťa.
Někteří historici se odmítli k tématu pod svým jménem vyslovit.
Jeden z nich poukázal na to, že by na využívání Židů jistě upozornili komunisté po roce 1945, když se snažili firmu Baťa očernit. A vzhledem k tomu, že to neudělali, tak asi proto, že nenašli argumenty.
"Druhá věc je, do jaké míry mohlo zlínské vedení ovlivňovat dění ve svých filiálkách. Němci byli všude," naznačil další historik, jenž nechtěl sdělit své jméno.
