V roce 1983 Fleret založil a dodnes je jeho nejznámější tváří. Zpěvák a kytarista Zdeněk Hrachový zažil všechny éry folkrockové kapely, která stále plní sály a kluby po celé zemi - nedávno odehráli vyprodaný koncert ve Velkém sále pražské Lucerny.
Vyprodat Lucernu, to se každému nepodaří, že?
Tenhle koncert těžko něco překoná, to bylo něco neskutečného. V Praze hráváme, ale Lucerna pro nás byla premiéra. Koncert jsme si sami zorganizovali a je úžasné, že dorazilo 1500 lidí. Měli jsme spoustu hostů, třeba Jarka Nohavicu, celkově jsme hráli dvě a půl hodiny. Vyjde z toho i DVD. Zajímavé je, že lidé čekali hlavně naše starší hity – a my jim kromě nich naservírovali celé nové album Všecko bude. Ale pařili a bavili se, takže asi se jim líbí.
Zmíněnou desku jste složil loni během pouhého čtvrt roku a je na ní dost rychlejších a tvrdších písniček, čím to je?
Asi jak stárneme, tak přitvrzujeme. (směje se) Dva roky mám doma rotoped, na kterém ráno šlapu. Mám u toho gramofon a přehrávač cédéček, takže si pouštím muziku. Dlouho jsem přitom říkal, že nejlepší hudba je klid, a poslouchal jen občas rádio, ale právě to, že poslouchám spoustu nové muziky, poslouchám nové aranže, nové hudební styly, se projevilo i v nových písních na CD Všecko bude.
Co máte nejradši?
Fůru věcí. Ringo Starra, Stinga, Deep Purple, Phila Collinse, Carlose Santanu, Uriah Heep, Johna Hiatta nebo AC/DC, u těch se výborně cvičí. Každé léto si na Masters of Rock ve Vizovicích kupuji cédéčka, takhle jsem objevil třeba Death Angel. Celkově to jsou spíš kytarovější a kolikrát tvrdší kapely.
Když jste v roce 2004 vydali trochu alternativnější a do funku laděnou desku Pumkanonem, lidé ji moc nevzali. Máte vyzkoušené, co mají fandové nejradši?
Pumkanonem byla výborná deska, ale byla jiná a byl to největší úlet v celé naší diskografii. Asi si fakt nemůžeme dovolit udělat celou desku jinak. Lidé si s námi chtějí zazpívat a zahulákat v naší typické valaštině. Ale pořád to umíme zpestřit. Třeba teď tam máme krátkou punkovou píseň o třech akordech, hráváme ji jako bonus a fanoušci se na koncertech můžou zbláznit. Inspirovalo mě, když jsem viděl kapelu Staré pušky, to byla paráda. Honza Mrlík mi udělal text přímo na tělo o tom, jak žijí stárnoucí rockeři.
Hity Fleretu očima Zdeňka HrachovéhoZafúkané Kurnikšopatožtone Vizovice Slovní obrat Šak máte nalété Čistá jak Vizovice Vý Aj Pý Ovečky zaběhnuté |
A jak žije stárnoucí rocker z Vizovic, kterému letos bude 57 let?
Dobře, děkuji za optání. (směje se) Lidé na nás furt chodí a cítíme se skvěle. Jak říkal kamarád, zvukař Peťa Vítek: Vy jste jak rozjetý vlak, u kterého nikdo neví, kdy se zastaví. Doufám, že to hned tak brzo nebude. Důležité je, že pořád máme nápady a energii.
Přijde mi, že takhle mluví celá řada skupin, která je na hudební scéně třicet čtyřicet let. Kolikrát se sami až diví, že jsou v ještě lepší kondici a pohodě než v minulosti.
Jo, je to tak. Hrozně nám pomáhá publikum. Kam přijedeme, tam je plno a o to víc nás to baví hrát. Nejlepší atmosféru míváme doma ve Vizovicích na Masters of Rock nebo na Trnkobraní. To se nedá nikde napodobit. Taky jsme se za ty roky naučili pořádně hrát, když srovnám naši první desku s posledními, je to obrovský rozdíl. A změnily se i naše nároky na sebe i okolí.
V čem konkrétně se to projevuje?
Jsou případy, kdy nám promotér říká: Máme kapelu, která hraje podobný žánr jako vy a stojí méně peněz, pojďte i vy s cenou dolů. Na to mu povídám: No jo, jenže kolik ti přijde lidí na ně a kolik na nás? Máme svoji cenu, ale zároveň taky odvedeme výkon a přitáhneme návštěvníky. A i tak jsme v poměru na počet lidí, co na nás chodí, pořád jedni z nejlevnějších. I proto máme ročně kolem 100 až 110 koncertů.
Odkdy vůbec funguje Fleret jako profesionální kapela?
Zhruba od roku 1995, kdy jsme vydali album Zafúkané. To byl průlom. Pamatuji si přesně, že na televizi Nova klip Zafúkané tehdy hráli 99krát za rok. Měli jsme přitom dobrá povolání, já byl chemik ve výzkumném ústavu, Staňa Bartošík zase jako strojař jezdil montovat do Německa. Ale řekli jsme si, že oboje nejde dělat. Šli jsme natvrdo za muzikou a vyplatilo se.
Dá se hraním uživit?
Nikdy jsme neživořili. Dnes jsem spokojený muzikant. Kdybychom přestali hrát, už bych nikam nešel dělat. Naštěstí to vypadá, že když vydrží zdraví, tak do důchodu to hudebně nějak doklepu. (směje se)
Hrajete spolu celý rok a část kapely stále jezdí na společné dovolené do Chorvatska. Vážně si někdy nelezete na nervy?
Každý jsme svůj a čas trávíme spolu, ale i sami. Pořád přitom držíme pospolu. Proti ponorkové nemoci se dá bojovat pomalou obměnou členů. Fleret jsem spoluzaložil já a od let 1989–90 v něm hraje na housle Staňa, jinak tam máme dobré a mladé muzikanty. Teď skončil David Filák, což mě moc mrzí. Lepšího bubeníka jsme nikdy neměli. I proto jsme vydali desku Všecko bude, abychom tuto kapitolu nějak uzavřeli.
Důležitou součástí historie skupiny byla i spolupráce s dnes již zesnulou zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Souhlasíte s tím, že jste díky tomu pomohli návratu folkloru na výsluní?
Přesně tohle říkal pro mně největší folklorista a také již bohužel nebožtík Jan Rokyta: „Ogaři, kdyby už nic, tak je dobře, že jste díky tomu přitáhli mladé k folkloru.“ Jarmilka byla tehdy už osm let v důchodu, ale když s námi začala vystupovat, mladí za ní chodili a úplně ji hltali. Pak jsme pro ni napsali nové, pseudolidové písničky a i Jankovi Rokytovi se moc líbily. A pozor, to byla nějaká folklorní osobnost! Taky si s námi zahrál, pak chodíval i do studia během nahrávání desky a vyptával se: „A bude tam někde aj nějaký cimbál?“ Úžasný člověk.
Čím to je, že folklor dnes chytil druhý dech?
Komunisté ho tolerovali, nevadil jim. Po změně režimu přišel hlad po západní muzice a folklorní kapely v 90. letech skomíraly. Ale teď? Je zpátky a ve fantastické formě. Když vidím, kolik malých souborů funguje a vzniká, třeba i u nás ve Vizovicích. Malá, velká kapela, cimbálovka... Je úžasné, jak se tradice vracejí. Vzpomínám, jak jsem do patnácti let bydlel v Moravském Berouně a potom se dostal na Valašsko, odkud pocházejí moji rodiče. Muzika tady byla tak krásná a barevná, že mě okamžitě chytila.
Tyto různorodé vlivy se odrážejí i ve tvorbě Fleretu, že? Jste kapela spousty tváří, nemáte problém odehrát rockový, akustický či jemněji laděný koncert...
Je to tak, máme tak tři seznamy písní a obměňujeme je i podle publika. Na Masters to víc řežeme, jinde na odpoledním koncertě zase zvolníme, ať si lidé zazpívají. Zvou nás se Zuzkou (dcera Jarmily Šulákové, která s Fleretem po smrti své matky vystupuje – pozn. red.) i na ortodoxní folklorní festivaly, jsme pro ně zpestření. A třeba pro Pražáky exoti. (směje se) Ale umíme zahrát všude, možná i to je naše výhoda a důvod, proč hrajeme tak dlouho.
Jsou třeba akustické koncerty budoucností Fleretu v době, kdy už budete s hudební kariérou pomalu končit?
Je to možná cesta. Už jsme takhle v lednu a únoru jako část kapely hrávali, bylo to ve složení housle, kytara a cajon. To je sice dost netradiční, ale zpívali jsme trojhlas, vybrali zase trošku jiný repertoár a moc nás to bavilo. Třeba jednou, až mě bude štvát ten kravál z elektrické kytary nebo bicích, řeknu si dost a vrátíme se k akustice. (úsměv) Ale to je snad až za dlouho. Furt jsme jako Fleret v plné síle a zdaleka nekončíme.
