Podle Gahurova projektu měl ve Zlíně vzniknout velkolepý sportovní areál s krytou halou a zařízením pro zimní sporty.
V roce 1934 byl nejprve otevřen rozsáhlý fotbalový stadion s běžeckou dráhou, tribunou a řadou tenisových dvorců.
Stadion dostal prozaické jméno U elektrárny. Nahradil původní sportoviště, které vybudovala firma Baťa v roce 1924 na svém pozemku v místech dnešní 17. tovární budovy mezi železnicí a řekou Dřevnicí.
Jenže podnik rychle rostl a rozšiřoval se. Areál musel ustoupit čtyřem třípodlažním budovám a nahradil ho zmíněný stadion U elektrárny. Nacházel se mezi Dřevnicí a silnicí na Mladcovou naproti elektrárně.
Jeho výstavba se navíc sešla s desetiletým výročím od založení klubu SK Baťa.
„Jubileum klubu bylo nejlépe uctěno otevřením nového stadionu, který lze právem zařaditi mezi nejlepší v republice, jak polohou, tak vybavením a zejména zatravněnou hrací plochou footballového hřiště, atletickou dráhou pro 6 běžců, chráněnou z vnější strany pevnou barierou a pěkně krytou tribunou,“ uvedla tehdejší výroční zpráva klubu.
Běhal tam i Zátopek
V roce 1936 přistavěli šatny na obou stranách tribuny, bariéru kolem hřiště doplnila drátěná síť. Stadion sloužil pro fotbal, atletiku, tenis či házenou, na místním šestidráhovém běžeckém oválu překonával první rekordy slavný Emil Zátopek a končil zde cyklistický Závod míru.
„Památná byla tribuna v typicky anglickém stylu. Kolem stadionu byly betonové ochozy na stání a všechny doplňovaly čtyři sloupy na osvětlení. Ty měl Zlín už před válkou jako první v zemi a už tehdy hrál fotbal pod umělým osvětlením,“ líčí Arnošt Hošek, který dlouhá léta působil v SK Zlín.
Nejvíce lidí chodilo právě na fotbalové duely. Už když se stadion otevíral, dorazila na turnaj Slavia Praha s legendárním Františkem Pláničkou. Zlín nad ní ještě ve 73. minutě senzačně vedl 2:0, nakonec ale prohrál 2:3.
Areál přečkal i 2. světovou válku, během níž dostal přímý zásah při bombardování Zlína 20. listopadu 1944. V 50. letech tady hrávala Jiskra, zatímco konkurenční Spartak působil na Letné na Cigánově.
Oba kluby se poté sjednotily, a když se v roce 1969 Zlín po dlouhých patnácti letech vrátil do první ligy, ve městě zavládla euforie.
„Na Košice přišlo 14 tisíc lidí, na Trnavu 12 tisíc. Kolem hřiště sice byla škvárová dráha, ale vidět bylo dobře. Navíc po postupu do ligy vznikly za severní a jižní brankou montované tribuny, čímž se hlediště opticky zúžilo,“ popsal Hošek.
Přednost dostala Letná
V 70. letech se ale fotbalisté přesunuli natrvalo na Letnou, kde vznikla velká tribuna. Ze stadionu U elektrárny se stalo tréninkové centrum.
„Zápasy tam hrávali dorostenci a žáci, jenže ti po vybudování mládežnického centra na Vršavě přešli tam, stadion přestal být využívaný a chátral,“ vzpomíná Hošek. Atleti byli pryč už od 50. let, kdy přesídlili na Stadion mládeže.
Úplný konec přišel po roce 1989. „Ještě pár týdnů před definitivním zánikem se na trávníku stadionu trénovalo. Běžecká dráha vzala za své kvůli provizornímu chodníku pro zaměstnance ze svitovského areálu, za zchátralou tribunou vede panelová vozovka,“ psalo se v tehdejším podnikovém časopise Tep při příležitosti výročí 55 let od stavby stadionu.
„Bohužel, sportoviště se jubilea v plné síle a kráse už nedočkalo. Ustoupilo stavbě nové plynové teplárny. Jeho konečný stav vůbec nenapovídal, že v době svého vzniku patřilo mezi nejmodernější sportovní areály,“ stojí v dobovém článku.
