Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lidé v Kašavě uprchlíkům nosili oblečení a jídlo, později už je nechtěli

  12:15aktualizováno  12:15
Zkušenosti s příchodem uprchlíků, na který se připravuje Česko, mají z nedávné minulosti mimo jiné v Kašavě na Zlínsku, kde dříve fungoval uprchlický tábor. Mezi utečenci byli lidé z bývalé Jugoslávie sužované válkou. Později i z jiných zemí. Místní nejprve cizince vítali, pak ale byli rádi, že odcházejí.

Rekreační středisko Klapinky v Kašavě se proměnilo v roce 1992 v uprchlický tábor pro válečné utečence z bývalé Jugoslávie. Když ministerstvo vnitra v roce 2006 zařízení zrušilo pro nedostatek uprchlíků, lidem se ulevilo a budovy rychle zchátraly. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Z někdejšího vyhledávaného rekreačního střediska Klapinky v Kašavě, které později sloužilo jako uprchlický tábor, jsou dnes trosky.

Když v roce 1992 přijeli první cizinci, vypadalo mnohem lépe. Tehdy se tam ubytovalo přes sto lidí, kteří sem přijeli z Chorvatska. Většinou šlo o Bosňany, kteří utíkali před válečnou vřavou v Jugoslávii. A chovali se spíše jako lázeňští hosté než utečenci.

Fotogalerie

„Byli to vzdělaní lidé. Navštěvovali jsme tady jednu jejich rodinu, oba manželé byli učitelé. Hrávali jsme spolu i zpívali. Byli úplně v pohodě,“ říká žena z Kašavy ve středních letech, která kráčí přes náves obce.

Tehdy převažovala solidarita. Ludmila Holá jako provozní na Klapinkách uprchlíky ubytovávala.

„Museli tady začít nový život. A my jsme zase nevěděli, co nás čeká. Lidé ale začali hned pomáhat, nosili jim oblečení, boty i jídlo,“ vzpomíná Holá.

I díky tomu se utečenci brzy adaptovali. Jejich děti se učily v místní škole, chlapi chodili na pivo do hospody nebo s manželkami na taneční zábavy.

Patřím do Kašavy, říká rodilý Bosňan

Jak zásadní může být místo pobytu uprchlíka v cizí zemi, ukazuje životní příběh Elmerzada Grbiče z Bosny a Hercegoviny. Když mu bylo dvanáct, přijel s maminkou, bratrem a dědečkem do tábora Klapinky v Kašavě. A dnes je v obci jedním z „domorodců“, před pěti lety si tady koupil dům.

„Byl jsem se po 22 letech podívat v Bosně a nebylo to už ono. Byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit. Patřím sem,“ uvědomuje si pětatřicetiletý Grbič.

S českou přítelkyní má syna a dceru, kteří chodí do místní školy. On sám má dvě zaměstnání, pracuje ve skladu a v bezpečnostní agentuře. Občas mu ještě někdo dá najevo, že je „náplava“, celkově je však spokojený. A s tím, co si prožil v rodné zemi, se není čemu divit.

Jeho rodina se před srbským bombardováním schovávala ve sklepě a čelila i střelbě. Babičku zabila kulka. On má dodnes v těle střepiny od granátu, který mu bouchl u nohou. Přežil jen zázrakem. Nějaký čas živořili v srbském lágru, odkud je dostal vlivný příbuzný. Potom šli pěšky přes horu Vlašič, kde se odehrávaly nelidské masakry. Umíraly těhotné ženy i děti. „Bylo to horší než normální válka, soused zabíjel souseda,“ popsal hrůzy občanské války v Jugoslávii Grbič.

Když se rodina dostala do Chorvatska, využila možnost odjet do bezpečí. Byť se jejich cílovým státem nestalo Německo, o což stála, jejich životy dostaly jinou dimenzi.

„Když jsme v Kašavě vystoupili z autobusu, tak jsme si řekli: Konečně svoboda, v níž nás nikdo neohrožuje. Byl to silný pocit,“ vzpomíná. „Místní lidé byli perfektní, pomáhali nám a nosili oblečení.“

Po roce a půl z Klapinek rodina odešla, žila pak ve Zlíně i ve Žlutavě. Grbič se později rozhodl do Kašavy vrátit i s přítelkyní a natrvalo se tady usadit. Klíčová byla vzpomínka na přívětivost zdejších obyvatel, kterým zůstává vděčný. Podivuje se však časté naštvanosti rodilých Čechů.

„Nenadávejte! Buďte rádi, kde jste,“ vzkazuje muž, jehož maminka byla katolička, otec muslim. Sám je křesťanského vyznání, své děti nechal pokřtít.

Jazyková bariéra se dala překonat, stejně jako ta náboženská. Mezi utečenci byli muslimové, ale křesťansky založená dědina se přes to přenesla.

„Neřešili jsme, kdo je jakého vyznání. Náboženská otázka se nepropírala jako dnes,“ všimla si Holá.

V roce 1999 přijeli kosovští Albánci

Zdejší lidé si vzali dokonce jednu rodinu k sobě do domu.

„Oni utekli před válkou a byli vděční za to, že je o ně postaráno. Neměli zájem se chovat agresivně,“ říká současný starosta Kašavy Josef Jarcovják.

A připomněl případ, kdy „kašavskému“ dítěti zabila kulka matku, když autobus uprchlíků odjížděl z válkou zachvácené Jugoslávie.

Když se tehdy v Kašavě přece jen objevily problémy, nebyly vážné. Lidé z Chorvatska odsud po více než roce postupně odcházeli a obec se po dobré zkušenosti později nebránila dalším uprchlíkům.

V roce 1999 sem přijela zhruba stovka kosovských Albánců.

„Ti z Chorvatska byli v pohodě, ale tito už dělali zlou krev. Lidé s nimi nebyli moc spokojení,“ vybavuje si tehdejší starosta Stanislav Marcoň.

Kosovští Albánci se občas chovali výstředně i agresivně. Média tehdy informovala jen o drobnějších potížích. A když Albánci ani ne po roce odjížděli, s některými místními to oplakali.

S třetí vlnou uprchlíků přišly krádeže a šarvátky

Situace se výrazně zhoršila s třetí vlnou uprchlíků, která začala v roce 2000. To do Kašavy zamířili žadatelé o azyl z Bulharska, Moldavska, Ukrajiny i Vietnamu. Dočasně zde byli ubytovaní také Romové ze Slovenska, kteří si stěžovali na rasismus v domovské zemi.

Pár utečenců napadlo místní děti na zastávce autobusu. Jiní kradli králíky a vajíčka, další se opíjeli a vyvolávali šarvátky.

Policie musela řešit i nepokoje přímo mezi utečenci. V Kašavě už zkrátka nebylo bezpečno jako dřív.

Místní proto sepsali petici, že už žádné cizince v obci nechtějí. Když ministerstvo vnitra v roce 2006 zařízení zrušilo pro nedostatek uprchlíků, lidem se ulevilo.

Klapinky v závěru sloužily jako ubytovací zařízení pro sociálně slabé, což urychlilo jejich zkázu a mezi místní občany vneslo neklid.

„Byli tady ubytovaní i lidé, kteří se vraceli z výkonu trestu a neměli kam jít. Svoji životní situaci řešili třeba tak, že vzali hliníkovou střechu z ubytovacího zařízení a odnesli ji přes kopec do kovošrotu do Ostraty. Pak si byli stěžovat, že na ně prší,“ popsal Jarcovják.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Lokalitu Mezicestí archeologové zkoumali od roku 1999.
Zlínské Mezicestí překryly obchody, bohaté naleziště archeologové opustili

Našli tu zbraně, nástroje, ozdoby, keramiku i tajemné kosterní pozůstatky. Objevili stopy po obydlích či zemědělských stavbách. Získali tady řadu artefaktů...  celý článek

(ilustrační snímek)
Otrokovice žádaly větší shodu akcionářů u vodáren, Zlín je proti

Akcionáři Vodovodů a kanalizací Zlín (VaK) nejsou jednotní v názorech na řešení palčivých problémů. Ukazují to valné hromady podniku. Na té poslední narazily...  celý článek

Architektka Jitka Ressová baťovský infopoint provozuje.
VIDEO: Krátký animovaný film ukazuje život v baťovském Zlíně

Animátorka z Filmového uzlu Zlín Zuzana Bahulová vytvořila s týmem spolupracovníků krátký animovaný film o baťovské době a způsobu bydlení i života ve Zlíně,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.