Pátek 23. listopadu 1984. V půl třetí odpoledne končí ranní směna v národním vojenském podniku Mesit v Uherském Hradišti. Téměř 370 lidí postupně odchází z výrobní haly do šaten a směřuje do pokladny pro výplatu.
Po pár minutách se najednou ozývá podivný zvuk.
„Nebyla to žádná velká rána, spíš takové žuchnutí,“ vzpomíná Květoslav Tichavský.
Pozdější starosta Uherského Hradiště tehdy seděl v kanceláři naproti výrobní hale. A stejně jako ostatní bez dechu sledoval zřícení části budovy a zvedající se oblaka prachu. Sutiny pohřbily sedmnáct lidí, osmnáctý zemřel v brněnské nemocnici.
Tři ženy a patnáct mužů. Z Uherského Hradiště, Modré, Bílovic, Mistřic, Polešovic nebo Částkova...
Poslední živý člověk se ven dostal po osmi hodinách
V budově, která měla v půdorysu deset tisíc metrů čtverečních, pracovalo ve dvou směnách 730 lidí. Polovina už odcházela, druhá polovina teprve přicházela.
„To bylo štěstí v neštěstí,“ upozornil současný generální ředitel holdingu Mesit Vladislav Mazúrek.
„Kdyby se to stalo v jinou dobu, tragédie by byla několikanásobně horší,“ naznačil.
Třípatrová budova se ve vteřině sesunula k zemi. Zavalila část haly i šaten. Na místo se začali sjíždět požárníci, vojáci, lékaři, záchranáři, veřejná bezpečnost nebo družstevníci s vyprošťovací technikou.
Uvnitř budovy zůstala zhruba čtyřicítka pracovníků. Záchranáři se ale do několikatunových trosek dostávali špatně. Během dvou hodin se jim podařilo vyprostit asi polovinu lidí. Poslední živý člověk se ven dostal po osmi hodinách.
Jedna sanitka za druhou
Sedmnáct lidí zemřelo okamžitě. Přežili ti, kteří se stihli schovat třeba pod stůl a vytvořila se nad nimi vzduchová kapsa.
Do uherskohradišťské nemocnice převezly sanitky kolem čtyřiceti zraněných.
„Z okna jsme viděli jednu sanitku s houkačkou za druhou,“ připomněla tehdy pětačtyřicetiletá Marie Turčínková, která pracovala v nedaleké sportovní hale.
Většina měla komplikovaná těžká zranění, například otevřené zlomeniny či zranění břicha.
„S některými se dokonce setkáváme pořád, protože mají trvalé následky,“ uvedl primář uherskohradišťské ortopedie Lubomír Paštika.
Hasiči se snažili odčerpávat vodu, aby nezaplavila skuliny, kde by se mohli schovávat lidé. Odsávali také oblaka prachu, aby nehrozilo udušení.
Záchranáři skončili s nepřetržitým prohledáváním sutin až druhý den v šest hodin ráno, tedy po šestnácti hodinách od zřícení. Práce na sutinách ale pokračovaly další tři dny.
O události média příliš neinformovala
Čtyři dny od tragédie se zaměstnanci Mesitu shromáždili na vůbec prvním vzpomínkovém setkání. Podle současného ředitele věděli všechno, co potřebovali.
„Nic jsme netajili, žádné informační embargo nebylo,“ zdůraznil Mazúrek.
Focení podle něj nebylo možné ani za běžného provozu, natož při havárii. „V žádné vojenské fabrice v socialistickém bloku se fotky dělat nesměly, prostě bylo takové nařízení,“ konstatoval.
Pravdou je, že tehdejší tisk ani televize o události příliš neinformovaly. Například ve večerních zprávách Československé televize nepadla 23. listopadu o neštěstí jediná zmínka. Hlasatel ale místo toho připomněl, že právě v ten den by se dožil 88 let někdejší komunistický prezident Klement Gottwald.
Moc informací se neobjevilo ani v uherskohradišťské kronice. Záběry z neštěstí naopak odvysílala rakouská televize.
„Druhý den ráno jsem jela na poštu a vedle v květinářství visely fotografie mrtvých lidí z Mesitu. A prohlížel si je dav lidí. Když jsem se odpoledne vracela z práce, už tam nebylo nic,“ vzpomíná Turčínková.
Důvod neštěstí? Nosné sloupy z hlinitanového cementu
Případ vyšetřovali okresní kriminalisté v Uherském Hradišti. Uzavřeli ho po dvou letech v roce 1986.
„Trestní stíhání bylo zastaveno, protože nebyly porušeny žádné tehdy platné předpisy,“ přečetl z vyšetřovacího spisu Radek Kučera z Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra.
Přestože se mluvilo o tom, že se celá událost „zametla pod koberec“, spis má několik svazků a bohatou dokumentaci.
Na vyšetřování se totiž podíleli výzkumní pracovníci a odborníci přes stavební materiály, kteří dodali několik znaleckých posudků.
Podle nich byl na stavbu nosných sloupů, které měly v průměru půl metru, použit hlinitanový cement. Tehdy ještě zakázaný nebyl.
Až po tragédii se zjistilo, že tento materiál po třiceti letech ztrácí své vlastnosti. Pak stačilo zborcení jediného sloupu, který s sebou strhl další.
„Nikdo za to nemohl, byla to daň za nízké technické poznání,“ prohlásil Mazúrek.
Československá vláda proto v červnu 1985 nechala prověřit všechny stavby vybudované v letech 1930 až 1960, u nichž nešlo vyloučit použití hlinitanových cementů při výstavbě.
