Na otázku, proč si myslí, že nejvyšší státní vyznamenání dostal právě on, Alois Dubec jen lakonicky poznamená: „Dohání se, co se může.“
Není to projev nespokojenosti s tím, že sám musel čekat. Vyznamenání by chtěl i pro jiné.
Muž, který aktivně bojoval proti nacistům, nastoupil výcvik u legendárního britského letectva a pak věřil, že stejně platný bude i poválečné demokratické republice. Plynule vyjmenovává jména válečných hrdinů, kteří se pocty nedožili, nebo ji dostali až na samém sklonku života – jako nemocní lidé.
„Dávno měli ocenit Janouška (letos oceněný vojenský pilot), Klemeš (výsadkář) to taky dostal až nyní,“ kroutí hlavou.
„A že jsem to byl já, beru jako mimořádně velké překvapení,“ dodává Dubec.
Zároveň ale ví, že za jeho jménem stála celá řada doporučení. Návrh šel z rodné Vlachovy Lhoty a přidali se historikové, školy, na které Dubec stále jezdí, obce v okolí a kromě Zlínského i Jihomoravský kraj. Nechybí jména senátorů, europoslanců a duchovních.
„Byl to obrovský fascikl písemností,“ říká Dubec a je patrné, že právě to ho na celé věci těší nejvíc.
Při vzpomínkách na válku vlídný obličej zvážní
Jeho příběh začal v roce 1923 v kopcích nad Zlínem. „Mně to tam bylo malé. Byl jsem divoký a představa, že zdědím pole a budu hospodařit, mě děsila,“ přiznává.
Maminka proto přišla s nápadem poslat chlapce po měšťance na gymnázium na Velehradě, což měl být zásadní krok na cestě ke kněžství.
„Nikdy, zařval tehdy doma tatínek – a bylo to vyřešené,“ směje se Dubec.
Dnes je mu třiadevadesát let, kvůli operaci kyčle si při chůzi pomáhá hůlkou. A na oko se vyděsí, když si má přiznat, že vnuk je dospělý chlap a dcery sedmdesátnice. Šarmantní muž s chováním anglického gentlemana.
Kdysi v Anglii přitom uplácel kamarády whisky a cigaretami, aby za něj chodili na návštěvy do šlechtických rodin, které měli zahraniční adepti létání povinné.
„Pro mě to bylo za trest. Učili nás, kterým příborem se co jí a že ta nerezová miska s vodou je na mytí rukou, a ne na pití,“ vzpomíná a kolem očí mu hrají vějířky vrásek.
Směje se nebo usmívá prakticky nepřetržitě, z očí mu sálá vlídnost. Když ale vzpomíná na měsíce strávené u italských partyzánů, zvážní. Tehdy zabíjel.
Samozřejmě, byla válka, nepřítel jasný a smrt všudypřítomná. Přesto se s tím věřící kluk z vesnice musel nejprve nějak srovnat.
S partyzány v italských Alpách
Jeho ročník měl nastoupit na nucené práce do Německa v roce 1941, Dubec tam ale nechtěl a na radu bratra vstoupil do vládního, Němci tolerovaného, vojska.
Podle bratra měl být v podstatě v bezpečí, sloužit na Pražském hradě nebo v Lánech. Nasazení do přímých bojů nehrozilo.
Jenže jak začali Němci ztrácet, porušili dohodu a v květnu roku 1944 vládní vojáky poslali do severní Itálie střežit železnici a mosty.
„Pro běžné Italy jsme nebyli nepřátelé, Čechoslováci tam měli dobré jméno,“ líčí Dubec.
Rychle se spřátelil s místními a díky jedné rodině se mu podařilo dojednat spojení s partyzány. Společně s Dubcem tehdy zběhlo dalších sedm mladých mužů, mířili do Alp.
Dnes vzpomíná třeba na to, jak jejich průvodce zabloudil v kukuřičném poli, a po celonočním pochodu zjistili, že jsou pouhé tři kilometry od místa, odkud vyšli. Zároveň je ale znát, že myslí i na jiné, daleko vážnější chvíle.
K partyzánům se nakonec dostali. Jestli je nějak prověřovali? Považovali za zrádce? „To tam nebylo, zrada se děla tady u nás,“ tvrdí.
Operace v Alpách byly fyzicky extrémně náročné. Skupinu letecky zásobovali západní spojenci, od nichž měla výzbroj i potraviny. Přepadala nepřátelské kolony, kasárna. Pak se na jejich teritoriu Němci rozhodli uspořádat školení techniků.
„Samé vyšší šarže tam byly a my na ně čekali v úkrytu, až projdou kolem nás. Zajatce jsme brali, jinak...“ Konec věty nechává nevyslovený. Tehdy se skupina rozrostla o dva nové členy, Rakušáky, které zajali hned na začátku boje. Zůstali s partyzány, všichni už tušili, že válka musí skončit.
Pak přišel podzim a s ním první sníh. „A Italové odešli domů. Nevěřili jsme tomu, ale oni prostě odešli, do jara se ukryli a zase se vrátili,“ navazuje už zase zvesela.
Proč to nezkusíš jako pilot?
Cizincům tehdy velitel řekl, ať se zkusí dostat do Švýcarska. Malou šanci prý mají. Vyšlo to a přišli právě v době, kdy se v zemi formovali krajané do československé armády. Odtud vedla cesta přes Francii do Anglie. Dubec tam dorazil v lednu 1945 a dodnes má v paměti řadu detailů.
Třeba obrovské vlny, které byly cestou přes kanál La Manche. Nebo důstojníka v Anglii, který mu rozmluvil parašutistický výcvik. Dubec se k němu přihlásil, protože to bylo spojené s létáním. Ale velitel, s nímž mluvil, se svěřil, že takto přišel o synovce. A dodal, proč to prý mladík nezkusí jako pilot.
„Otevřel jsem ústa a hleděl. Já? Já bych směl? To byl absolutní sen, který se zdál naprosto nedostižný,“ vypráví.
Splnit se ale měl jen na chvíli. Konec války přišel dřív, než stihl výcvik dokončit.
Po prvotních testech jej uznali jako schopného výcviku. „Jen s výjimkou zadního střelce, na toho jsem byl moc těžký,“ dodal.
Dny měli vyplněné beze zbytku. Vojenskou práci střídalo studium angličtiny, kterou museli cizinci ovládat minimálně na 40 procent.
Přesto si i odtud přivezl řadu úsměvných vzpomínek. Například na randění s místními děvčaty, při kterém jim šla angličtina báječně a sama. Či na návštěvu budoucí královny Alžběty II. a její sestry.
„Elizabetka byla rezervovanější, ale Margareta se na nás i usmála. To víte, mladé holky budily rozruch,“ směje se.
Emigroval v roce 1968
Válka skončila a budoucí letci se ocitli ve vakuu. V Anglii zůstali až do srpna 1945.
„Přijela tehdy delegace s Honzou Masarykem a tvrdili, že výcvik dokončíme buď v Anglii, nebo doma, v Hradci Králové,“ vypráví.
Jenže když už nebyla válka, chtěli Angličané peníze. „Tehdy to dělalo milion za každého. A tak jsme se vrátili domů.“
Co šlo do té doby hladce, se začalo zadrhávat. Nejdřív na chybějící maturitě, kterou mělo jen pár mužů ze skupiny. Ostatní, navzdory několikaměsíčnímu školení, které absolvovali, na vojenskou akademii nepřijali.
Dubec, tehdy v hodnosti rotného, zůstal v armádě, ale ne nadlouho. Komplikovat se totiž začal i systém hodností, pravomocí a hlavně celého směřování státu.
V té době založil rodinu a narodily se mu dvě dcery. Střídavě pracoval jako dlaždič, střelmistr, meliorační technik či cestář. Základem jeho budoucí profese byl rok ve Vojenském zeměpisném ústavu.
„Vedoucí byl zarytý komunista, ale prvorepublikový, přesvědčený. Nedělal agitaci a držel nad námi ochrannou ruku,“ říká.
Pracoval i ve Stavoprojektu, o němž se tvrdilo, že byl založený speciálně pro vyhozené, leč schopné lidi.
Teprve v dubnu 1968 dostal Dubec cestovní pas, ačkoli o něj žádal mnohokrát předtím. V té době už byl rozvedený a z dcer byly dospělé ženy. Emigroval krátce po srpnové okupaci.
„Na hlavním nádraží v Praze nám zaměstnankyně drah řekla: ‚Ne, abyste se do toho srabu vraceli!‘ Nahlas, žádné rozpaky. Vedle ní stál Rus s automatem. To člověk nezapomene, to se vryje do paměti,“ popisuje svůj odchod.
Zůstal ve Švýcarsku, kde postupně stoupal na společenském žebříčku od stavebního dělníka po kantonálního úředníka švýcarské samosprávy.
„Později mi tady říkali, že jsem se měl, že tady museli trpět. Něco pravdy na tom je. Ale ne všechno,“ uvažuje.
Stále jezdí debatovat se školáky
Za opuštění republiky byl Alois Dubec v nepřítomnosti odsouzen na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně.
Dcery se za ním dostaly, nabízel jim, ať zůstanou. Zvažovala to jen ta mladší, ale nakonec se vrátila k mamince.
„Říkal jsem jí, ať se za mnou vrátí s máminým souhlasem. Nechtěl jsem, aby ji nechala doma samotnou,“ krčí rameny Dubec.
Jako jiní emigranti i on žil s jistotou, že se do vlasti nikdy nepodívá.
Od 90. let začal pravidelně jezdit do Luhačovic, vždy jednou za rok. V roce 2000 se sem přestěhoval natrvalo, žije s partnerkou a rodné kopce má na dohled. Pravidelně jezdí za dětmi do škol.
„Kolega letec si stěžoval, že se ho na začátku zeptají, kolik sestřelil letadel a víc je nezajímá. Já začínám jinak,“ vysvětluje Dubec.
Školáků se ptá, kdo z nich má 90letého dědečka. Nemáte? Tak pradědečka. A víte, co prožil za války? „Když dáte dětem šanci, rozpovídají se. Jenže mnoho nevědí.“
Předloni jej generál Picek povýšil do hodnosti plukovníka ve výslužbě a na bundě hrdě nosí takzvaný nástin pilotního anglického znaku.
„Skutečná křídla mít nesmím, nedokončil jsem výcvik. Ale před lety jsme všichni bývalí ‚rafáci‘ dostali velká zlatá křídla. Toho si vážím.“
V albu fotek má několik se spitfirem, na kterém by létal. A taky s vnukem legendárního válečného premiéra Británie Winstona Churchilla. Nicholas Soames přijel v roce 2014 odhalit pražský památník pilotům RAF, okřídleného lva.
„Je o těch skvělých českých a slovenských pilotech, kteří ukázali neuvěřitelnou odvahu. Jsou fantastičtí,“ řekl tehdy.
Dubec mu stál po boku, společně s dalšími spolubojovníky. „To pro mě byl zážitek,“ říká a znovu se usměje.
