Potřebovali profesionála, který umí jednat s cizinci, je jazykově vybavený a má dlouholeté lékařské zkušenosti ze zahraničí. Pelikán tomuto požadavku přesně odpovídá. Operoval a přednášel v Africe, Egyptě, Indii, Velké Británii, Austrálii nebo Spojených státech. „Mám radost, že těm lidem můžu pomoct,“ říká uznávaný chirurg.
Anton PelikánUznávaný univerzitní profesor a specialista na onkochirurgii se narodil v roce 1945 v Banské Bystrici. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, působil jako přednosta oddělení operačních sálů nemocnice v Banské Bystrici a současně ordinář onkochirurgie. Zavedl do praxe moderní onkochirurgické metody. V roce 1985 publikoval jako první v Československu soubornou monografii o rakovině tlustého střeva. Působil v USA, Indii, Mexiku, Austrálii, Japonsku, Velké Británii, Švédsku, Švýcarsku nebo Egyptě. V roce 1997 se stal přednostou chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava, kde pracuje dodnes. Přednáší na lékařské fakultě v Ostravě a Fakultě humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Získal řadu odborných ocenění v Česku i zahraničí, v roce 2007 byl zařazen do světové publikace osobností Who is who a před pěti lety dostal v USA Mezinárodní cenu míru za „vynikající výkony a významné činy vedoucí k blahu společnosti“. |
Využijete angličtinu, když hodně uprchlíků tento jazyk nezná?
Někteří ho umí, jiní ne. Ale když nastane problém, máme překladatele.
Ve Vyšních Lhotách je čistě mužské zařízení, že?
Momentálně tam máme asi 135 mužů z 22 zemí z celého světa. Ještě nedávno, dokud nebyly otevřené Drahonice, jich bylo asi 200. Kromě Ukrajinců jsou tady také muži z Číny, Afghánistánu, Pákistánu, Sýrie nebo Pobřeží slonoviny.
Máte za úkol zdravotnický dozor. Co to obnáší?
Staráme se o to, aby prošli vstupní lékařskou prohlídkou. Nejdříve je pošleme na rentgen plic, na vyšetření stolice, na kultivaci a vyšetření krve na přenosné nemoci. Do doby, než jsou výsledky známé, jsou izolovaní od ostatních. Až ve chvíli, kdy přijdou negativní výsledky, se dostanou do tábora. My je pak vyšetříme, a pokud jsou zdraví, pouštíme je na pokoj mezi ostatní.
A pak sledujete, jestli někdo nedostane například chřipku nebo jinou nemoc?
Ano. Pak už o nich vlastně nevíme, pokud nemají problém. Je tam relativně dost lidí nachlazených, protože na takové klima nejsou zvyklí. Navíc to dlouhé cestování udělalo své. Někteří mají chronické nemoci. Měli jsme tam i dvě osoby léčené předtím na psychiatrii. Ale našli jsme třeba cukrovku u jednoho muže, o které předtím nevěděl. Snažíme se jim prostě pomoct.
Jak dlouho tam uprchlíci zůstávají?
Někteří krátce, ale někteří i čtyři pět měsíců. Navíc tam podle mého soudu nejsou jen běženci, ale například také Ukrajinci, kterých se migrační vlna asi netýká.
V jakém stavu k vám přicházejí?
Mnozí jsou absolutně nepřipravení. Mají na zádech jeden batoh a to je vše. Naštěstí ještě není úplná zima, to by asi nachlazení bylo víc. Z pohledu zdravotníka s nimi nemám problém. Nesetkal jsem se ani s tím, že by někdo z těch mužů byl neslušný nebo útočný. Navíc je s nimi většinou policista, kvůli naší ochraně, a v zařízení je také ochranka.
Dostal jste se někdy do podobné situace?
V Česku ne, ale v zahraničí jsem takové osoby ošetřoval. Například v Egyptě. Všude je nutná určitá dávka diplomacie, člověk k imigrantům nemůže být agresivní ani a priori negativní. Navíc si myslím, že oni si lékařů a zdravotnických pracovníků váží. Třeba v Maroku, kde jsem působil jako lékař, nemají žádného lékaře v okruhu osmdesáti kilometrů a auto tam má málokdo. Zdravotní péče jako u nás, tam neexistuje. Mám dobrý pocit z toho, že jsem tady mnoha lidem pomohl. Zdravotní pomocí i tím, že si popovídají, když umějí anglicky.
O čem spolu mluvíte?
Většinou mluvíme o všeobecných věcech a věcech týkajících se zdravotního stavu a prevence. O situaci, proč jsou zadrženi, s nimi nemluvíme. Ale je pravda, že mnozí mají strach, hlavně že mohou být vráceni zpět do svojí krajiny.
Z jaké společenské vrstvy pocházejí?
Většinou jsou to lidé ve věku od pětadvaceti do pětatřiceti let, ale i starší, tak do padesáti let. Mnozí jsou studenti, dělníci, obchodníci, ale byl mezi nimi například i architekt nebo lékař.
Chtějí od vás vědět, jak se dostanou do Německa nebo proč jsou drženi v táboře?
Takové otázky mi nepřísluší řešit ani hodnotit. Chovám se jako lékař a zajímá mě jejich zdraví.
Narůstá v táboře agresivita?
Protože jsou tam samí muži, tak se občas poperou. Ale u nás je běžné, že se perou i lidé na fotbale, takže bych to nijak nedramatizoval. Z těchto bitek byly nějaké tržné rány, které jsme ošetřovali, ale nic závažného.
Cítíte se mezi nimi v ohrožení?
Ne, neměl jsem nikdy pocit, že by mi chtěli ublížit.
