Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Filmový Salieri řešil, že v kostýmu nemůže máchat rukama, vzpomíná Pištěk

  13:30aktualizováno  13:30
Nejen vymyslet kostým a dohlédnout na jeho výrobu, ale také přesvědčit herce, aby si ho vzal na sebe. I s tím se během své kariéry u filmu setkával kostýmní výtvarník a držitel Oscara Theodor Pištěk. MF DNES poskytl rozhovor ve Zlíně, kde před pár dny převzal cenu filmového festivalu.

Syn ze slavné herecké rodiny Theodor Pištěk je autorem návrhů nových uniforem Hradní stráže, proslul jako světově uznávaný filmový kostymér a autor dekorací. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Ze Zlín Film Festivalu si kostýmní výtvarník a malíř Theodor Pištěk odvezl Zlatý střevíček, cenu za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež.

Když se řekne kinematografie pro děti, jaký váš film se vám vybaví?
To je jednoduché - Páni kluci. K tomuto filmu mám zvláštní vztah. Už jako kluk jsem miloval Marka Twaina a dobrodružství Toma Sawyera a Hucka Finna. Tyto příběhy pak byly inspirací Věře Plívové pro film. Když jsem dostal šanci to natáčet, byl jsem moc rád.

Je těžší připravit kostýmy pro film, který se odehrává v konkrétní době, nebo například pro pohádku, kdy není dáno, co by měly mít pohádkové postavy na sobě?
To jsou dva naprosto rozdílné póly. Při kostýmech do skutečné doby musíte vycházet z dobové reality, to se nedá nijak ošidit. Třeba při Amadeovi jsem studoval francouzskou encyklopedii, ve které jsou všechny střihy a poučení, jak kostýmy šít. Když děláte pohádku, můžete si popustit fantazii. To jsem třeba vstával i v noci, protože mě něco napadlo, tak jsem si to šel hned nakreslit, abych to nezapomněl.

Baví vás víc, když můžete do práce zapojit fantazii?
Ale i u dobových kostýmů můžete fantazii využít, jen zkrátka musíte vycházet z reality. Tu pak můžete dotvořit. K nejhoršímu výsledku se dopracujete, když pouštíte fantazii hned na začátku a nevíte, jak to má vypadat.

Může kostýmní výtvarník režisérovi nebo herci nějak pomoci nad rámec pěkného a funkčního oblečení?
Samozřejmě, o to jsem se vždycky snažil. Když jsem dělal civilní filmy, tak si herec může sahat do kapsičky, vyndávat kapesník, koukat na hodinky. Kostým mu třeba může umožnit dát najevo nervozitu a tak dále. Svůj úkol nevnímám jako „jít do krámu a koupit sako“.

Theodor Pištěk

Malíř, kostýmní výtvarník, scénograf a bývalý automobilový závodník se narodil v roce 1932 v Praze. Je světově proslulým autorem filmových kostýmů a dekorací. Jeho největším úspěchem je zisk Oscara za kostýmy k filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Za následující film Valmont obdržel cenu César a byl nominován na Oscara.

Podílel se celkem na 111 filmech (mimo jiné Holubice, Markéta Lazarová, Údolí včel, Lid versus Larry Flynt), seriálech (mj. Arabela, Pan Tau, Návštěvníci, Dune, Children of Dune) a muzikálech (Dracula, Rusalka, Hrabě Monte Christo).

V roce 2003 mu byla udělena cena Český lev za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu, roku 2013 převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a na zlínském filmovém festivalu letos obdržel cenu Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež.

Děje se to i v dnešní kinematografii?
Na to vám neodpovím, protože já už dnes skoro na nic nekoukám.

Stalo se vám někdy, že herec kostým nechtěl? Že se mu třeba nelíbil?
Takové případy jsou. Návrhářství kostýmů je diplomacie. Než začnete, je důležité herci vysvětlit, že pro něj děláte to nejlepší. Spousta herců má svoji představu, v čem vypadají nejlíp, a většinou to není pravda. To víte, že jsem s nimi musel bojovat. Třeba s americkým hercem Abrahamem, který hrál v Amadeovi Salieriho.

Co se mu nelíbilo?
Měl ušitý krásný rokokový kostým. Nejen ten jeho, ale každý rokokový kostým určuje pohyb herce. Nedovoluje mu se pohybovat, jak chce, některý pohyb zkrátka vylučuje. A Abraham se pořád rozčiloval, že nemůže máchat rukama. Já mu říkám: Ale to je právě ono, teď vypadáš jako člověk z rokokové doby, tak to musí být. Nechal se přesvědčit, ale nemyslete si, že to šlo jednoduše. Dnes je to můj přítel, když mě někde vidí, pořád mi děkuje. Nebo takový Woody Harrelson. To je vegan a nesnese na sobě nic živočišného původu.

Takže mu vadí třeba kůže nebo vlna?
Kdyby jen to, vadí mu i látky kvůli bourci morušovému! Ke kostýmu z americké revoluce jsem mu udělal vysoké kožené boty. On řekl: Ne, to si nevezmu. A já na to: Podívej se, můžeš mít bílé podkolenky a krátká gaťata, ale nebude to úplně ono. A jemu právě moje věta „že by to nebylo úplně ono“ začala vrtat v hlavě. Pak přišel, že to teda vyzkouší. K úžasu celého filmového štábu si je nazul, podíval se do zrcadla a prohlásil: Člověče, to není špatné. Pak už si je nechal.

Režiséři vám do podoby kostýmů mluvili?
Jsou dva druhy režisérů. První skupinu tvoří ti, kteří chtějí režírovat. Potřebují se věnovat režii a nehrabat se v detailech. Aby to mohli udělat, vyberou si spolupracovníky, kterým důvěřují a vědí, že to udělají tak, jak potřebují. Takový režisér se potřebuje dívat na hereckou akci a ne se starat, jestli knoflík má tady nebo o pět centimetrů vedle. Spolupracují s vámi právě proto, že se o takové věci nechtějí starat.

A ta druhá skupina?
To jsou režiséři, kteří se děsí první chvíle, kdy budou muset režírovat. Tak pořád chodí a říkají: Ten má toto tak a mělo by to být onak, to by tady tak být nemělo, to se bude muset předělat.

Předpokládám, že František Vláčil nebo Miloš Forman patří do první skupiny.
Zrovna ti dva nepatří do žádné, jsou sami dva za sebe. Je nijak nepopíšete, můžete maximálně říct, že to jsou géniové. Filmování je vždycky pohltilo, nevnímali nic okolo. Účastnit se u Formana hereckých zkoušek byla pro mě skvělá zkušenost. Takovou pečlivost a preciznost jsem nikde neviděl.

S Formanem jste podnikal i velké cyklovyjížďky. Cykloturistika byla vaším společným koníčkem, že?
To bylo tak, že kdysi v Anglii někdo Formanovi nakukal, že jízda na kole je zdravá. Tak jezdil. A mě přemluvil, abych jezdil s ním. Nakonec jsme ale oba byli šťastní, že jsme se do toho pustili. Za prázdniny jsme najezdili dva tisíce kilometrů, což je na dva staré chlapy dost. Viděl jsem přitom Francii „zezadu“ - to znamená, že jsme jezdili po vesnicích. Žádné Paříže, ale vesnice. Zajímavé bylo, že francouzské vesnice měly pět baráků, ale byl k nim kostel. Krásný, románský nebo gotický. Byly to ohromné zážitky.

Formanův Amadeus vznikal také na zámku v Kroměříži. Utkvělo vám tamější prostředí v paměti?
V Kroměříži to bylo báječné. Natáčeli jsme tam maškarní bál. Víte, u filmu uděláte spoustu věcí, na kterých vám záleží, ale které v něm třeba nikdy neuvidíte. Chápu to, film má své rozměry, do kterých se musí vejít. Já jsem pro natáčení toho bálu vyrobil spoustu různých příšer a hrůzných masek, které se tam ale nikdy neobjevily.

Dal byste si Oscara také za Amadea, nebo by to byl jiný film?
Podle mého jsem byl dál ve Valmontovi. Dostat se do takové doby jako je rokoko, není jednoduchá věc. Potřebujete k tomu jeden, dva, tři filmy, abyste měl jistotu. Já byl uražený, že jsem Oscara za Valmonta neměl a dostal jen nominaci. Jenže ono to bývá tak, že není dobré, když jste osamocený. Byl jsem nominovaný jen sám, jinak ten film žádnou nominaci neměl. Dostal to tehdy snad film Jindřich V. To jsem byl dotčený.

Zlínský festival promítal vaše filmy a jako součást doprovodného programu se na zámku koná výstava vašich obrazů. Nemrzí vás, že vás veřejnost vnímá zejména jako kostýmního výtvarníka a jen málo jako malíře?
Já to tak necítím, pro mě jsou to dvě stránky téže knihy.

Ve své malířské tvorbě často čerpáte z prostředí automobilových závodů, dokonce jste i sám závodil.
Jezdil jsem brněnskou Velkou cenu na okruhu, nejdříve na starém a pak i na novém. Na saabu jsem vyhrál první Rallye Vltava. Teď jsem skromný chlapec a mám passata. Mám problém se zády, ale kdybych byl zdravý, tak jezdím v poršáku. Na závody se už dnes ale nemůžu dívat, protože strašně nesnáším Hamiltona. Proč? Vždyť to se stačí na něho podívat!

Váš pradědeček František Ženíšek byl významný malíř, který se podílel i na výzdobě Národního divadla.
A já vám řeknu, že další můj pradědeček měl na Smíchově sklad s uhlím. (směje se)

A cítíte své kořeny, když jdete kolem skladu s uhlím, nebo spíše když jdete kolem Národního divadla?
Ten sklad uhlí už neexistuje. Mně trvalo strašně dlouho, než jsem se dostal do Národního divadla. Až teď na konci jsem tam dělal dvě věci. Je to zážitek, cítím tam toho ducha.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Vybavení sálu pro pražský Institut klinické a experimentální medicíny vyvíjí,...
Superčisté operační sály pro IKEM za desítky milionů vznikají na Valašsku

Valašskomeziříčská firma BLOCK vyvíjí, vyrábí a dodává vybavení operačních sálů. Že je úspěšná, dokazuje i spolupráce se špičkovým pracovištěm pražského...  celý článek

(ilustrační snímek)
Otrokovice žádaly větší shodu akcionářů u vodáren, Zlín je proti

Akcionáři Vodovodů a kanalizací Zlín (VaK) nejsou jednotní v názorech na řešení palčivých problémů. Ukazují to valné hromady podniku. Na té poslední narazily...  celý článek

Panelové sídliště
Valašská města řeší bytovou krizi, pro mladé těžce shánějí bydlení

Radnice na Valašsku přemýšlejí, jak získat nové obyvatele. Rožnov pod Radhoštěm chce více startovacích bytů, Valašské Meziříčí jedná o přestavbě ubytovny....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.