Pochází z jihomoravských Skoronic, ale od roku 1978 žije ve Zlíně. „Dřív jsem říkal, že jezdím domů do Skoronic. Teď už jsem ale doma jednoznačně ve Zlíně. Narodili se tady i moji dva synové,“ popisuje Josef Holcman, který obdržel ocenění zlínské radnice za „rozsáhlou literární a publikační činnost, dlouholetou podporu lidových tradic a za dobrovolnou činnost v oblasti mládežnického fotbalu“.
Když Miroslav Zikmund před druhou světovou válkou poprvé přijel do baťovského Zlína, připadal si prý jako v New Yorku. Jaký jste měl z města na konci 70. let pocit vy?
Pan Zikmund tudy projížděl na kole v roce 1938, kdy jel na Slovensko, já se ve Zlíně ocitl o čtyřicet let později. Bylo pro mě zvláštní, jak výjimečný může být totální stereotyp v podobě prosté architektury továrny a baťovských domků. Ale děsily mě davy ševců, kteří se vyvalili z fabriky ve dvě hodiny odpoledne, kdy zahučela siréna. V práci nám hned asi třetí den na poradě žvatlali něco o třídnosti práva, já o přestávce utekl a jel vlakem do Skoronic, kde jsme odpoledne ryli vinohrad. Nicméně Zlín mě chytil, postupně jsem si zvykl. Vzal jsem si kolegyni Jitku z notářství a zakotvili jsme tady.
Hodně vám pomohla vaše záliba v divadle, že?
Dvacátého února 1978, týž ten, co mě přesunuli z Hodonína, jsem tady poprvé zkoušel. Pak jsem se dostal na Malou scénu přes Tondu Navrátila, což byl fenomenální režisér pro práci s mladými herci. Patnáct roků jsem na Malé scéně dělal vedoucího a dodnes občas spolupracuji s Městským divadlem.
Pocházíte ze Skoronic, kde se koná Jízda králů, na jejímž zapsání na seznam UNESCO jste se rovněž podílel přípravou podkladů. Jak se vám žije ve Zlíně, jehož historie je folklorem skoro netknutá?
To je pravda, Zlín ani nemá svůj kroj. Ale na Lešetíně se koná fašank, což je stěžejní výroční obyčej. A jako v kotli se tam vaří zvyky hanácké, valašské a slovácké. Město si samo řeklo o obyčej, který tu scházel. Ve Zlíně se dříve hodně udržovaly třeba vánoční zvyky, ale za baťovské éry sem přišli dělníci a experti z celé země a Zlín tak ztratil charakter dědiny, který už nikdy nemohl získat. V okolí se však spousta zvyků stále udržuje – v Bohuslavicích vodí medvěda, Mysločovice mají Hanácký právo, soubor Kašava pořádá originální besedy u cimbálu.
Josef HolcmanNarodil se 6. března 1952 v Kyjově, kde v roce 1970 maturoval na místním gymnáziu. Poté vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity a působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracuje jako soudce. Hrál divadlo na Malé scéně a spolupracoval s Městským divadlem Zlín. Věnoval se i místní fotbalové mládeži. Holcman píše knihy, fejetony, povídky či pojednání o lidových tradicích na Slovácku. Hodně jej ovlivnil jeho otec, který sepsal dějiny rodné obce i další zajímavosti z historie Kyjovska, ale za minulého režimu je nesměl publikovat. Je autorem řady knih, například Týden co týden, O slivovici, Sváry, Trvalá bydliště, Hýlom, hálom, Cena facky, Stroj se (ne)zadrhl, Osobní poplach. |
Zmínil jste baťovský Zlín. Není dnes Tomáš Baťa a jeho období pro město už trochu fetišem, ke kterému se stále obrací a vrací, aniž by vědělo, jak s ním naložit a jak jej rozvíjet?
Během padesáti let nacistické a komunistické totality nešlo lidem ukazovat pozitivní vzory a příklady z minulosti. Předváděly se busty a sochy funkcionářů, před nimiž lidé v duchu uplivávali. Když na začátku roku 1990 jeřáb zvedal na laně za krk sochu Gottwalda, která stála pod bývalým Památníkem Tomáše Bati ve Zlíně, viděl jsem v tom obrovskou symboliku. Takže se nedivme, že každé druhé náměstí dostalo po roce 1989 jméno Masarykovo, ve Zlíně máme ulice a sochy obou Baťů, institut, univerzitu...
Je tedy baťovský odkaz stále aktuální?
Nepoužil bych zmíněné slovo fetiš. Jejich připomínání není nadbytečné, ale dobrými věcmi se musí šetřit, aby nezevšedněly. Myslím, že odkaz Tomáše i Jana Antonína je rozvíjen, ale už ne v té ševcovině, nýbrž v duchu odvahy podnikat, pouštět se do nových věcí. Mám radost z každé nově opravené budovy v továrním areálu, v muzeu je stálá expozice Princip Baťa.
Jak se vám líbila inscenace Tomáš Baťa, živý... v podání místního divadla?
Byl jsem na ní dvakrát a je to obdivuhodné dílo Doda Gombára. Je dobře, že podobné hry vznikají, protože čím mohou regionální divadla nejvíc zaujmout? Místními gruntovními tématy, která region přesáhnou.
Divadelní hru o zlínské historii chystáte i vy, jak to s ní vypadá?
Dodo Gombár ji nazval Vůně zlínského století, já jí dal pracovní název Záložna po jednom z posledních baráků na náměstí Míru, které mají zachované aspoň průčelí. Je o stoletém vypravěči, který chodí po Zlíně, vzpomíná a konfrontuje. Měl jsem hru rozpracovanou, ale Dodo pak odešel do Prahy. Nicméně věřím, že se k ní někdy vrátíme.
Mimochodem, kdybyste měl vybrat jednu knihu, která nejlépe odráží život a historii krajského města, co by to bylo?
O Zlínu podle mého názoru nejvíce vypovídá kniha Na krásné modré Dřevnici od Tondy Bajaji. Je kouzelně napsaná, chvílemi jsem se v ní skoro ztrácel. Ale právě ztrácení v čase odpovídá tomu, jak jde věk a jak se prolíná minulost s přítomností.
Dlouhá léta se pohybujete i kolem zlínského fotbalu. Co vám na tomto sportu učarovalo?
Mockrát jsem přemýšlel, proč vkládám energii do něčeho takového. Vrcholový fotbal je totiž dnes už jen karikaturou původní myšlenky a toho, co sport ztělesňuje. Stal se degradací soutěživosti mladých lidí, obřím byznysem a honbou za ziskem z nákupu a prodeje televizních práv či pořádání mistrovství světa a Evropy. A tento přístup se přelil z první ligy až do okresních přeborů. Výhra za jakoukoliv cenu se cení nade vše. A největší vliv dnes mají funkcionáři s rozhodčími, kteří jsou v osobním životě drceni vlastní bezvýznamností. Na ovlivňování všeho, co se ve fotbale děje, si založili „živnosti“.
Říká se, že Zlín je v tomto trochu výjimka, a proto ho rozhodčí často řežou.
Zdeněk Červenka jako Nezlíňák patnáct let táhne místní fotbal, za což mu patří dík. Je jistého duchovního založení a fotbal chce dělat čistě. A tak nás v Praze mají za pitomce, kteří nejdou do rozhodčích. Kdysi sem přijel jeden známý sudí a od sponzora se svými kolegy dostal jako dárek sadu hrnců. Začal z nich oddělávat pokličky a říká: „Sakra, kde jsou ty prachy?“ Dnešní fotbalové prostředí zkrátka čeká na svůj listopad 1989.
Vy jste se ve Zlíně dlouhá léta věnoval hlavně mládeži a sportovnímu areálu na Vršavě, že?
Na Vršavě jsem se snažil logisticky zajistit, aby mládež mohla fungovat. V žácích a dorostu jsem potkal spoustu obětavých rodičů. S mladými fotbalisty jsme jezdili na turnaje do zahraničí, kde jsem se vždy snažil, abychom kromě fotbalu měli čas i na památky a kluci zkoušeli mluvit cizí řečí.
Máte radost, že klub je teď zase v první lize?
Ano, navíc ji hraje s řadou svých odchovanců. Ale když diváci cítí z některých výroků sudích absolutní a totální bezmoc, tak si říkám, že ve druhé lize to bylo slušnější. Je podivuhodné, jak ti mágové ze silných oddílů dokážou na dálku zhypnotizovat vyvolené rozhodčí tak, aby měli z výsledku u svých chytrých telefonů radost. Kdybych nevěřil v poctivost komise rozhodčích a rozhodčích samotných, tak bych musel tvrdit, že ti pánové a dámy mají nadpozemské schopnosti, vykazující znaky organizovaného zločinu.
