Své poznatky, které nasbíral na Zlínsku o dřevu, vtělil Karel Pavlištík do své knihy Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Když jsem začal sbírat nářadí, měli mě za blázna, říká etnograf Pavlištík

  • 7
Známý etnograf Karel Pavlištík vybudoval v šedesátých letech ve zlínském muzeu expozici, která zachycuje práci místních starých mistrů se dřevem. Po podepsání petice Dva tisíce slov byl z muzea vyhozen a pracoval jako čistič kanalizačních stok či betonář. Do muzea se vrátil až v roce 1990.

Když v 60. letech sbíral po valašských domácnostech dřevěné nářadí, lidé se na něj dívali dost nedůvěřivě. Ale mladý zapálený etnograf Karel Pavlištík chtěl ve zlínském muzeu vybudovat expozici, která by odpovídala tomu, co je pro zdejší kraj typické - lidi živilo dřevo.

Nikdo tehdy nemohl tušit, že za necelých deset let jej z muzea režim vyhodí, protože odmítne odvolat petici Dva tisíce slov, a když se do něj za 18 let vrátí, ředitel mu bude podávat klíčky od své pracovny.

„Ale já jsem nechtěl ředitelovat, chtěl jsem dělat národopis. To byla moje práce, do které jsem byl úplně zblázněný,“ shrnuje Karel Pavlištík, který před pár dny oslavil 85 let.

Svůj život zasvětil národopisu, spolupracoval s řadou folklorních souborů, například s Vonicou, Olšavou, Kašavou, Rusavou, Světlovanem či Rozmarýnem.

Jak narozeniny Oslavíte?
Neslavím, není co slavit. Kamarádi přijdou, dáme si štamprlu nebo kdo má rád víno, tak skleničku vína. Tedy pokud, jak doufám, nepřijedou autem. Když mi bylo 80, přinesla mi „děcka“ ze souboru Světlovan, s nímž jsem dělal 35 let, „čarovnou skříňku“. Byla plná pleskaček s pálenkou. Na každé byl štítek, čí to je, z čeho to je a ročník. Pojedu i s bratrem také domů, do Uherského Brodu. Máme tam dvě sestry. Tam si dáme po štamprli, popovídáme a zazpíváme. Zajdu také za rodiči na hřbitov.

Nutí vás 85. narozeniny k ohlédnutí, k bilancování?
To by mě ani nenapadlo, to mě k tomu nutí jiní. Potřeba bilancovat není vázaná na žádné jubileum, ta prostě přijde. Jsou okamžiky, kdy ten život s vámi zatřepe a začnete i bilancovat. Já jsem si to prožil před dvěma lety, kdy mi odešla žena. To potom přijdou i ty bilance.

Byl takovým okamžikem rok 1971, kdy jste musel odejít z muzea?
To jsem nebilancoval. To mě jednoduše vyhodili od práce, kterou jsem měl strašně rád. Měl jsem rozdělanou úplně fantastickou práci, ale stihl jsem napsat jen jednu knihu. Odstavili mě v tom nejproduktivnějším věku, ve chvíli, kdy jsem tomu, co zkoumám, začal rozumět. Zabýval jsem se dřevem, které tady lidi na Valašsku živilo. Potřeboval jsem udělat ještě šlechtice mezi chlapy, kteří byli machři v práci se dřevem, a to byli tesaři a sekerníci.

Co vás na tom tak zajímalo?
Je neuvěřitelné, co všechno tito staří mistři se dřevem dokázali. Uměli postavit barák bez počítače, kalkulaček, tabulek, rýsovacího prkna a nikdy jim to nespadlo. Stavěli mlýnské stroje, pily, větrné mlýny. Dnes by to všechno byli prvotřídní inženýři. Nebo bednáři - ti, aniž by znali pí er na druhou, uměli odvodit z obvodu kruhu jeho průměr dna, aby dokázali „zabednit“, tedy vodotěsně uzavřít dnem kruhovou bednářskou nádobu. Perfektně znali vlastnosti materiálu, se kterým pracovali, k čemu je který druh dřeva dobrý. Třeba že na nádoby, v nichž se uchovávají potraviny, není dobré jehličnaté dřevo nebo že na úly je dobré dřevo lipové, které nejlépe udržuje teplo.

Karel Pavlištík

  • etnograf, choreograf, tanečník, pedagog
  • narozen 12. března 1931 v Uherském Brodě
  • deset let tančil v Armádním uměleckém souboru
  • vystudoval etnografii v Praze
  • v roce 1962 nastoupil do zlínského muzea, kde se věnoval dřevu
  • je autorem knihy Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku a výstavy v hájence u malenovického hradu
  • podepsal petici Dva tisíce slov, s nástupem normalizace byl z muzea vyhozen, pracoval jako čistič kanalizačních stok či betonář, do muzea se vrátil až v roce 1990
  • spolupracoval s řadou folklorních kroužků, například Vonicou, Olšavou, Kašavou, Světlovanem či Rozmarýnem

Jak jste se dostal ke dřevu?
Když jsem přišel do Zlína „čerstvě vyštudovaný“ z Prahy, řekli mně, že chtějí národopisnou expozici. Prošel jsem depozitáře a zjistil jsem, že moje předchůdkyně byla velmi šikovná, ale zajímala se o Horňácko, takže měla rozsáhlou sbírku krojů, výšivek a dalších věcí, ale z Horňácka. Ze Zlínska tam nebylo skoro nic. A tak jsem se začal dívat po tom, co je typické pro tuto oblast. Říká se, že od Lípy dál je konec chleba a začátek kamení. Půda už tady člověka neuživí jako na Hané nebo Slovácku. Tady lidi živila hora, les. Sedlák, který má výnosy, se nebude zdržovat tím, že si bude vyrábět hrábě, vidle, kosiska, opálky. Ty si právě koupil od Valachů, kteří je dovedli šikovně dělat ze dřeva.

Jak v muzeu reagovali, když jste jim řekl, že uděláte expozici, kde budou hrábě a lopaty?
Když jsem začal sbírat dřevěné nářadí, dívali se na mě jako na blázna. Jednoduché nebylo ani obcházet lidi v terénu. Byli nedůvěřiví. Nevěděli, jestli sepisuju králíky, vajíčka, dělám nábor do ostravských dolů - nebo jestli třeba nejsem fízl. Pomohli mi tehdy hodně učitelé, jimž spoustu věcí, které jsem já nemohl sehnat, přinesly děti. Měl jsem velké štěstí, že architektonického řešení expozice se ujal inženýr Vladimír Bouček z Uherského Hradiště a výtvarného řešení renomovaný zlínský grafik Ladislav Včelař.

Přirovnávají vás k Františku Bartošovi. Lichotí vám to?
Kde bych se k němu mohl přirovnávat! Kam já se na něj hrabu! Bartoš s Janáčkem zachovali pět a půl tisíce písniček. Kdyby to neudělali, tak dnes folklorní soubory nemají co zpívat. Jsem pyšný na to, že jsme spolu s doktorkou Alenou Prudkou vydali reprintem základní spisy Bartošova etnografického díla. To bych se jako etnograf zlínského muzea musel stydět, když Bartoš odpočívá v hrobě pět kilometrů odsud, kdyby jeho dílo nemělo být dostupné.

Pocházíte ze Slovácka, zabýváte se i valašským národopisem. Která oblast je vám bližší?
To se tak vůbec nedá říct, s tím já mám velký problém. Když dělám něco na Valašsku, tak mi lidé ze Slovácka říkají, že jsem se odrodil. Když jsem usiloval o obnovu soutěže ve valašském odzemku, tak mi zase říkali, co jim má Moravský Slovák mluvit do odzemku. A nejhorší bylo, když jsem se vrátil z Prahy do Zlína, to bylo všem divné. Všichni si mysleli, že jsem buď měl nějaký velký průšvih, nebo že jsem úplný blb, když jsem odešel z dobrého místa a z vlastního bytu v Praze.

A proč jste se teda vrátil?
Chtěl jsem jít domů. Většinou se tomu nerozumělo, ale bylo to tak. Manželka přerušila taneční kariéru a šla se mnou.

Vaše žena vám zřejmě byla velkou oporou i později, když jste dlouhých 18 let nemohl pracovat v muzeu.
Ano, byla - vždycky! Bylo to otřesné období. Ne proto, že jsem musel fyzicky dělat, já jsem se nenarodil na zámku, takže lopatu jsem uměl držet, ale proto, že oni se mstili na dětech, děcka byla jejich rukojmí. Bylo mně strašně, když se podávaly přihlášky na střední školu a našim dcerám řekla učitelka, ať si ji ani nepodávají. Nebo když žena počítala každou korunu. Ale nikdy jsem od ní ani od dětí neslyšel jedinou výčitku. Samozřejmě že mne deptalo, že nemůžu dělat práci, kterou jsem měl strašně rád, do které jsem byl úplný blázen.

Spousta lidí ale raději srazila podpatky, aby mohli svou práci dělat.
Mně to nešlo, i když jsem věděl, co mne čeká. Ale měl jsem úžasnou ženu, děti, pár přátel. Vyhodili mě nejen od práce, ale měl jsem úplný zákaz styku s mládeží. Když náš soubor Vonica vyhrál v Popradu celostátní soutěž, byl z toho poprask a na základě toho jsme s ženou nesměli vstoupit na zlínský Závodní klub, kde Vonica a Vonička zkoušela. Dokonce chtěli z tanečních od pana Mědílka vyhodit dceru Veroniku. Ale pan Mědílek se tehdy nedal. Řekl: Děti pana doktora Pavlištíka u mě tancovat budou. A tancovaly. Moc si ho za to vážím. Byla to doba naprosté bezmoci a ponížení. Nemohl jsem si ani manuálně vydělat peníze.

To vám hlídali, kolik si vyděláte?
Ano, měl jsem nastavený strop. Největší ponížení jsem zažil, když jsem si chtěl přivydělat o víkendu, že bych v tehdejším Svitu brigádně nakládal bedny s botami do nákladních vagonů určených pro vývoz do Sovětského svazu. Zavolal si mě předseda strany a řekl: „My dobře víme, kdo jste. O co vám jde? Dělat tady stávky?“ Tak jsem mu řekl, že chci pracovat, že si chci jen přivydělat. A on ať mu ukážu ruce - dlaně. Pak mi po nich prsty přejížděl, aby zkontroloval, jestli je mám dostatečně tvrdé, jestli jsem zvyklý manuálně pracovat. Řeknu vám, jsem ze Slovácka a měl jsem obrovskou chuť mu dát po čuni. Ale věděl jsem, že nemůžu, že by mi tu brigádu neschválili a žena by zase obracela každou korunu.

Cítil jste pak v listopadu 89 euforii?
Nevěřil jsem, že to dopadne. Když jednoho dne u nás zazvonil Bedřich Koutný a Pavel Jungmann - zlínští disidenti - ať jdu do toho s nimi, nechtěl jsem. Říkal jsem jim: „Chlapci, já si myslím, že vám moje generace nemá do toho co mluvit. To je vaše budoucnost.“ Jenže oni přišli druhý den znovu, a to už mi žena řekla: „Není ti to blbé odmítat, když tě ti kluci potřebují?“ Tak jsem šel, jinak bych se před ní musel stydět.

Jaký byl návrat do muzea?
Přišel jsem tam a ředitel mi dává klíče. Říkám: „Od čeho to jsou klíče?“ A on: „Přece od ředitelny.“ Ale já na to: „Já jsem nepřišel ředitelovat, ale dělat národopis.“ Nenechal jsem se nikdy přemluvit do nějaké funkce. To není pro mě.

Nemrzelo vás, že revoluce přišla pozdě, že kdyby byla dřív, tak by...
Víte, co se u nás říká? Že kdyby byly... A tím jsem se v životě řídil, v životě žádné kdyby neplatí.