Přestože účinkuje v dalších pěti pražských divadlech, několikrát za měsíc sedne tato energická třiaosmdesátiletá dáma na vlak a jede až do Uherského Hradiště. Inscenace Harold a Maude, v níž Květa Fialová na jevišti Slováckého divadla v Hradišti hrála, měla sice nedávno derniéru, komorní hra Oskar a růžová paní však na repertoáru zůstává.
V sobotu se pražská herečka Květa Fialová objeví také v roli vdovy Věry v komedii Popel a pálenka. I tentokrát se v ní setká s kamarádem a hereckým partnerem Josefem Kubáníkem.
Květa FialováNarodila se v roce 1929 ve Veľkých Dravcích na Slovensku výtvarnici a sochařce Květoslavě Fialové. Její otec byl český legionář Vlastimil Fiala. Rodina žila na Slovensku do roku 1938, kdy byla nacionalisty vyhnána do Čech. Přestěhovala se do Žďáru u Police nad Metují a později do Borohrádku. |
Prozraďte, čím je vlastně pro vás Uherské Hradiště?
Je to můj druhý domov. Je mi tu moc dobře. Divadlo má moc příjemnou atmosféru a hlavně jsou tu úžasní diváci, což není žádná samozřejmost.
Není vám trošku líto, že hra Harold a Maude už skončila? Maude byla prý vaše nejoblíbenější role.
Ano, s tou rolí opravdu souzním. Ale není mi to líto. Tak to má zkrátka být a já to beru. Teď už se těším na komedii Popel a pálenka, kde naštěstí se mnou také hraje Pepíček (herec Josef Kubáník, pozn. red.), tentokrát nezvedeného syna a alkoholika. I komedie mají svůj smysl.
O roli Maude jste si před lety sama ve Slováckém divadle řekla a Harolda jste si k sobě navíc také vybrala. Stalo se vám to i jindy?
To víte, že ano. Například u Oskara a růžové paní. Slyšela jsem, že ji hrají v Hradci Králové, a tak jsem o ní řekla Igorovi (řediteli divadla Stránskému, pozn. red.) a on ji zařadil. Prostě jsem se jim vnutila. A oni jsou takoví trošku servilní, tak jsou ochotni to trpět.
Podle čeho jste poznala, že je Josef Kubáník ten správný Harold?
Nevím, bylo mi to řečeno shůry. A tenhle hlas se nemýlí, jen je potřeba ho slyšet.
Bylo pro vás důležité, že je vám osmdesát stejně jako postavě Maude?
Ano, myslím, že tu roli chápu lépe, než když jsem ji hrála v pětašedesáti. To jsem byla opravdu ještě mladinká. Chtěla jsem Maude zahrát takovou, jaká má být.
Vzpomínáte na svoje mládí s nostalgií? Od kolika let jste vlastně u divadla?
Od šestnácti a dnes - ve svých téměř čtyřiaosmdesáti letech - jsem už mnohem šťastnější, než když jsem byla mladá. Opravdu, toto je mé nejkrásnější období. Jako mladá jsem tomu životu příliš nerozuměla a některých věcí si nevážila.
Kdy jste si uvědomila, že stáří může být krásnější než mládí?
Nějak jsem to tušila, když jsem pozorovala maminku. Byla úžasná. V ruském gulagu přišla o nohu, měla vysokou protézu a uměla tak krásně a pozitivně žít…
Ty přívěsky a obrázky Buddhy, co máte na krku, nějak souvisejí s maminkou?
Ano. Ona byla buddhistka, doma jsme měli oltář s Buddhou, maminka malovala buddhistické obrázky, takže pro mě tento přístup k životu byl odmala přirozený. Jeho základem je přijmout věci tak, jak přicházejí, i když se mi nemusí líbit, a poděkovat za ně. Já děkuju několikrát denně. Nejen za sebe, ale za všecky lidi.
A není někdy těžké děkovat za nepříjemné nebo zlé věci?
Štěstí není nějaká danost, ale způsob myšlení. Věci kolem ožívají tím, jak je přijmeme. I negativní věc se dá přijmout jako dobrá, která vás posune a pomůže něco pochopit. Dokonce i nemoc a smrt. Mám různá přání, když se ale nesplní, tak se nezlobím. Poděkuju.
A umíte se vůbec zlobit?
Neumím. Umím to ale naštěstí zahrát. Stejně tak nevyčítám životu, že věci nebyly podle mých představ. Když dostanu od života přes držku, vím, že vinná jsem vždy já. A dostala jsem už mnohokrát. Věřím, že tam nahoře nad námi je to dobře vymyšlené. Musíme být taky někdy nemocní a bezmocní, aby ti, co studovali medicínu, pečovatelství nebo pohřebnictví, měli co dělat. I oni mají svou práci rádi, stejně jako já.
Je něco, co nemáte ráda?
To jistě. Nesnáším sex, politiku, kolektivní hry a heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Všechno to totiž často plodí násilí.
Obě vaše role v Hradišti vyjadřují velkou vnitřní svobodu. Myslíte si, že ve skutečnosti se ta svoboda dá uplatnit i mimo umělecké profese?
Dá. Moje maminka byla svobodná a šťastná. Bez ohledu na to, že dostávala důchod 199 korun. Uskrovnila se a lidem ve vsi malovala obrázky, které chtěli, včetně kýčů. Dělala to proto, že měla ráda lidi. Kývla i na to, že zadarmo namaluje pro národní výbor v Lazisku u Liptovského Mikuláše podobizny Gottwalda a Stalina. Udělala si z toho legraci a vyobrazila ty vrahy jako dva Buddhy.
A ta svoboda?
Já se hodně setkávám s lidmi i mimo divadlo, chodím do domovů důchodců a myslím, že kdo chce být svobodný, svobodný je.
Často se zapojujete do různých charitativních akcí. Teď budete na Prvního máje dražit spolu s dalšími herci své věci, abyste pomohla ochrnutému sportovci, třiadvacetiletému Václavu Šůstkovi z Jalubí na Uherskohradišťsku...
Mám z takových věcí radost. Myslím, že Pán Bůh potřebuje někdy pomoct, a když nám to nic neudělá… Pomáhat může každý, třeba jen trošku. Dostávám do schránky plno žádostí o peněžní pomoc. Žádnou z nich nevyhodím, ale to, co můžu dát, spravedlivě rozdělím. Kdyby někteří místo volební kampaně raději poslali ty miliony potřebným, taky by udělali líp.
