Divadelní režii si chtěl filmový režisér a scenárista Robert Sedláček vyzkoušet už hodně dlouho. Až teď se sešla nabídka ze zlínského Městského divadla s prázdným místem v jeho diáři. Se souborem nazkoušel hru Zdeňka Zapletala Devět měsíců. Premiéra byla v sobotu.
Fotogalerie |
„Byl to souběh náhod, na který ale člověk musí být připravený,“ je přesvědčen zlínský rodák, o němž se v poslední době mluvilo hlavně po loňském 28. říjnu, kdy si nechal od prezidenta připnout státní vyznamenání na fleecovou mikinu.
Proč jste se pro divadlo rozhodl?
Směřoval jsem k tomu dlouho. Rád chodím do divadla, hlavně proto, že je jiné než film. Film už dělám dlouho a chtěl jsem si prozkoumat jiné formy sdělování. A opravdu to jiné formy budou.
Devět měsíců je váš režisérský divadelní debut. Překvapilo vás něco na divadelní práci?
Nepřekvapilo mě nic. Je to spíš otázka osobního přemýšlení. Divadelní čas plyne jinak. V jednom záběru musíte odvyprávět to, co chcete, zatímco ve filmu na to máte spoustu záběrů, úhlů pohledu. Na divadle to je jen jednou - tady a teď. Není to o překvapení, ale o prozkoumání, zvědavosti. To je energie, která člověka drží při životě. Dokud jsme zvědaví, žijeme. Divadlo mně pomáhá udržovat stav chuti k životu. Otázkou je, jestli tuto chuť k životu bude mít po zhlédnutí i divák. (smích)
Zapletal: Je to moje první a poslední divadelní hraDva dlouholeté spolupracovníky, spisovatele Zdeňka Zapletala a režiséra Roberta Sedláčka, spojil nyní Zlín, k němuž oba neodmyslitelně patří. Sedláček se v něm narodil a prožil dospívání, Zapletal podstatnou část svého života. Společně v sobotu divákům Městského divadla představili hru Devět měsíců, která je Zapletalovou divadelní premiérou a Sedláčkovým divadelním debutem. Hořká komedie, do níž Zapletal vložil řadu vlastních zážitků, pojednává o stárnoucím muži, který postupně rozkrývá vztahy ke svým nejbližším. „Uvědomil jsem si, jak moc je ta hra osobní. Celou premiéru asi propláču, i když je tam poměrně dost veselých míst,“ tušil autor už před víkendem. Zapletal se v osmdesátých letech minulého století do povědomí lidí zapsal románem Půlnoční běžci, jenž se ve své době stal bestsellerem. Ve Zlíně žil dlouhá léta, teprve před nedávnem se odstěhoval na Vysočinu. „Bydlel jsem naproti divadlu asi dvacet let. Než divadlu jsem více věřil literatuře a filmu. Divadlo bylo pro mě nejmíň uvěřitelné, nejvíc artistní, nejdál od reálného života,“ popsal spisovatel. Je rovněž autorem filmových a televizních scénářů. Z jeho dílny pocházejí například scénáře k filmu Sráči nebo seriálu Život a doba soudce A. K. U obou byl režisérem jeho dlouholetý přítel Robert Sedláček, s nímž se zná dvanáct let. Právě on se ujal režie Zapletalovy hry. Sedláček je podepsán pod celovečerními filmy i dokumenty. Upozornil na sebe například dokumentem České století, Českého lva získal za scénář svého prvního celovečerního snímku Pravidla lži. Nad svým společným divadelním debutem si tvůrci nechávají nadhled. „Devět měsíců je moje první a poslední hra. A jedna prohra nebo výhra navíc už v mém životním skóre nehrají žádnou roli,“ uzavřel Zapletal. Do hlavní role stárnoucího muže obsadili Zdeňka Julinu. Vedle něj se objevuje Markéta Kalužíková, Romana Julinová či Marta Bačíková |
Potřeboval jste si tedy odpočinout od filmu?
Hraný film točím už deset let, potřebuju změnu, abych jinak myslel a díval se jinou optikou na svět. Divadlo mi to teď umožnilo. Musím se někdy zeptat třeba zlatníka, sochaře nebo hudebního skladatele, jestli je dělání téhož úkonu povznášející i po čtyřiceti letech. Pro mě ne, ale asi záleží na povaze.
Jak vznikla vaše spolupráce se zlínským divadlem?
To je náhoda, nebo spíše souběh náhod, na které ale člověk musí být připraven. Dlouho jsem chtěl dělat divadlo a zničehonic, když mi odpadl filmový projekt, se objevila nabídka z divadla. Nabídky byly i předtím, ale neměl jsem čas. Najednou jsem jej měl a dostal jsem možnost zkusit si něco, po čem jsem už řadu let pošilhával.
Inscenujete titul Zdeňka Zapletala, s nímž spolupracujete už řadu let. To jste si asi vzájemně museli hodně sednout?
Přesně tak. Znám jej už dvanáct let. Já jsem souputník jeho návratu na mediální scénu. Věděl jsem, že má něco rozepsaného a že koketuje tady s divadlem. Ale on je velký tajnůstkář. Když jsem se pak dostal k tomu jeho textu, společně jsme jej přepsali na divadelní verzi.
Byl přístupný vašim námitkám?
Zapletal někde řekl, že se na sebe podíváme a nemusíme mluvit, protože víme. Za ty roky na sebe slyšíme. Já jsem se vedle něho učil psát. Bylo dobré, že jsem ho zastihl v kariérní pauze, protože se na mě nevytahoval. Já jsem byl začínající ambiciózní pisálek a on sám zrovna dostal od světa po držce. Neprodávaly se jeho knížky, odmítaly scénáře. Nemohl vědět, jestli budu mít úspěch, nebo ne. Vsadil na mě, protože nikdo jiný nepřišel. (smích)
O čem hra je?
Je to prostě Zapletal... Teď už vlastně se Sedláčkem. Je to rozjímání spisovatele, kdysi slavného, dnes zapomenutého, kdysi mladého, dnes starého. Základem mé tvorby je, aby si diváci na věci přišli sami, ať přemýšlejí a ať se baví. Je to hořká komedie a sladké láteření na život.
Robert Sedláček
|
Co jste si myslel, když jste si to poprvé přečetl?
Do čerta, co já s tím budu dělat? To je láteření dědka, kterému dlouho úspěch nezaklepal na dveře. Ale ten dědek je strašně sympatický v tom, jak je upřímný. Proto jsem do toho šel.
Bylo těžké obsadit herce, které neznáte?
Nebylo. Je to divadlo v plném provozu, není to film, kde herci procházejí castingem. Byl jsem se podívat na nějakých představeních a vybral jsem si Zdeňka Julinu. Stál jsem o Martu Bačíkovou, kterou jsem viděl v Kabaretu Astragal, což je velmi dobré představení. Ve spolupráci s uměleckou vedoucí jsme pak doobsazovali zbytek - kdo má čas, ten hraje. Herci jsou docela vytížení, tak abych na zkouškách nebyl sám. (smích)
Jak vnímáte svůj návrat do Zlína?
Po večerech se i dojmu, působí to na mě. Je to symbolické - já, který jsem chtěl z toho Zlína tolikrát utéct a vysmeknout se odtud, vždycky když začínám, začínám tady.
Sledujete proměny Zlína?
Teď jsem o tom zrovna mluvil s mámou. Nadával jsem, že jsou tady ze všech stran jen průmyslové zóny. Říkal jsem, že Zlín pro mě ztratil pachovou stopu. Z chodníků, po kterých jsem chodil, jsou dnes vydlážděné cyklostezky, z luk, po kterých jsem běhal, jsou průmyslové nebo obchodní areály. Nějak se mi to město vzdálilo. Nerozumím mu. Pak přijde noc, budovy zmizí, jsou z nich jen světla a dostane to zase obrysy, které znám, ze kterých jsem složen. Říká se, že jsme složeni z horizontů, na které jsme se jako děti koukali.
Odráží se Zlín ve vaší hře?
Roli tam hraje melancholie Zlína. Zlín je naplavenina všeho, nemá žádnou tradici, nejsou tady žádní slavní rodáci. I ten rod Baťů sídlil v Hradišti a do Zlína šel Tomáš jen proto, že se pohádal s otcem. Zlín je něco jako Sudety, ale zaplať pánbůh ne s tím smutkem. Ve hře je zlínská trucovitost, tvrdohlavost a slovanský patos.
Koupil jste si na premiéru novou mikinu?
Jo tohle... Ne, ve skříni jich mám spoustu. Šel jsem oblečený přesně tak, jak to nesnáší úzkoprsí maloměšťáci vychovávaní učitelkami na malém městě a vládnoucími matkami.
6. listopadu 2014 |
