Odmalička si zadíral třísky a místo pohádek poslouchal vyprávění o dřevě. Umělecký truhlář a restaurátor skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm Luděk Dvořák, který dnes pomáhá zachránit Libušín, vyrostl v truhlářské rodině daleko od kopců Valašska.
„Práce pro mě začíná tam, kde ostatní řeknou, že to nejde,“ tvrdí.
Pocházíte z jižních Čech. Jak dobře znáte Libušín?
Osm let žiju v Rožnově, takže stavbu znám, i když k ní nemám ten vztah, jaký mají Valaši. Pro mě je ale srdeční záležitostí práce se dřevem, v rodině máme několik generací truhlářů a Libušín je krásná lidová práce.
Co je vaším úkolem?
Zjistit a popsat, jaké používali stavebníci v době Jurkoviče pracovní postupy a nástroje. Dnes už třeba nemáme takové hoblíky, jako měli oni, takže hledám, protože stejný efekt se dá dosáhnout třeba použitím dvou jiných nástrojů. Rozpracovat se musí každý zdobný motiv, aby ho firma, která to bude dělat, dokázala vyrobit. Důležité je, aby to pro ni byla prestižní záležitost jako pro nás.
Obnovený Libušín tedy bude ruční práce, bez motorových pil?
Měla by převažovat. Nejdu do krajností, stroje mohou být v některých případech šetrnější než ruční nástroje, třeba pro opracování ohořelých trámů. Ale finální podobu musí dát ruka, ne stroj. Takže se bude skutečně hoblovat, míchat barvy a natírat štětcem. Cíl není hrát si na opravdovost, postavit Libušín pomocí strojů, jen aby byl hotový. Chceme také udržet řemeslo našich předků, aby nezaniklo. A proto se kmeny, ze kterých ho budou stavět, musí ručně opracovat.
Naprostá většina lidí ale rozdíl nepozná. Proč je to tolik důležité?
Když to vezmu čistě prakticky a pominu zásady vědecké rekonstrukce, tak i proto, že ručně opracované dřevo vydrží mnohem víc. Ten rozdíl je opravdu obrovský a v nadmořské výšce, ve které Libušín stojí, to je hodně podstatné. Chceme, aby stavba vydržela. Bude to velká práce, ostatně traduje se, že i Jurkovič řekl, že takto už by nestavěl. (smích)
Hodně věcí, především z interiéru, zachránil před požárem depozitář, v němž jsou uložené. Co všechno tam je?
Máme části, jako je obložení stěn, police, nádherné okno s motivem tulipánu, křídla oken nebo vstupních dveří a jeden nosný trám, který vynášel strop v jídelně. To je hodně důležité, protože díky tomu víme, jak byly opracované, dá se určit barevnost. A kuriózní je příběh lustru, který visel uprostřed jídelny Libušína.
Povídejte.
Lustry nebyly původní, pán je vyráběl podle návrhů Jurkoviče a líbily se mu natolik, že si jeden udělal i pro sebe. Když zemřel, jeho žena tento lustr poskytla skanzenu. Pokud se to podaří a vrátí se na Libušín, kruh se uzavře.
Pozná běžný návštěvník, co je nové a co původní?
Pozná. Třeba u dřevěných obkladů stěn budou patrné odchylky, originál bude jinak seschlý, pokroucený či popraskaný. Za ty roky má své charakteristické vady.
Našel se i dokumentární film z roku 1925, pomůže vám?
Je samozřejmě černobílý, takže nevidíme třeba barevnost, ale ukazuje zařízení interiéru, takže díky němu víme, co tam původně bylo a co ne. Pro mne jsou důležitější barevné fotografie z následných oprav Libušína, kde mohu porovnat různé přemalby a porovnat je podle dochovaných originálů z depozitáře.
Řekl jste, že Libušín nebyl tak barevný, jak jej známe. Jak tedy vypadal?
Původní nátěr byla olejová barva jen v lazurových vrstvách, to znamená, že prosvítala struktura dřeva. Lidé jej ale pamatují v zářivých barvách. Na nové budově chceme použít původní olejové barvy. Mají své charakteristické vlastnosti, stárnou, mění se v závislosti na teplotě a vlhkosti.
