Zvířatům, jež o vlásek unikla smrti, vracejí naději záchranáři

Lidé v záchranné stanici v areálu buchlovického zámku ročně ošetří víc než tři sta zraněných či vysílených zvířat. Starají se hlavně o ptáky – zpěvné i dravce.

Letící labuť zavadí o dráty elektrického vedení a spadne na hlavní silnici vedoucí Uherským Hradištěm. Vrazí do ní auto a pták zůstane ležet ve vozovce. Řidiči zastavují, volají policii. Uniformovaní muži už vědí, na koho se obrátit. Tato situace se stala zhruba před měsícem a pro Záchrannou stanici volně žijících živočichů v Buchlovicích znamenala jeden z posledních případů.

„Labuť byla ošklivě potlučená, ze zobáku jí tekla krev. Dobře se ale zotavuje a brzy ji pustíme zpátky. Kam? Do Uherského Hradiště k Moravě. Tam, kam patří,“ má jasno vedoucí buchlovické stanice Karel Tomešek.

Záchranná stanice pro volně žijící zvířata

Funguje od roku 2003 v areálu zámku Buchlovice.

Patří do Národní sítě záchranných stanic, spravuje téměř celé území Zlínského kraje a část Jihomoravského kraje.

Je neziskovou organizací financovanou hlavně z dotací Krajského úřadu Zlínského kraje, Českého svazu ochránců přírody, měst a dalších sponzorů a dárců.

Posláním stanice je záchrana zraněných či jinak handicapovaných volně žijících živočichů, jejich léčení, rehabilitace a příprava na jejich zpětné vypuštění do přírody.

Mimo to se zabývá odchovem vybraných dravců a sov.

Součástí stanice je i stálá expozice živočichů, zejména ptáků.

V současnosti v Buchlovicích dokončili výstavbu voliér, kde bude mimo jiné umístěna kolekce sov.

Podobných příběhů zraněných ptáků i jiných zvířat zná bezpočet. A mnohé z nich nemají zdaleka tak dobrý konec jako případ uherskohradišťské labutě. Spolu se svými pomocníky se Tomešek stará v Buchlovicích o značný počet zvířat, jež by bez jejich pomoci nepřežila.

A tvorů, kteří potřebují jejich pomoc, přibývá. „Jen loni jsme jich přijali okolo 335,“ říká šéf stanice. To je v průměru skoro jedno zvíře denně.

Většinou jde o ptáky – ať už zpěvné, nebo dravce. Někteří najdou v areálu u buchlovického zámku jen přechodný azyl, jiní tam zůstávají po zbytek života. „To jsou naši handicapovaní, kteří by ve volné přírodě neměli šanci,“ vysvětluje Tomešek. Do Buchlovic míří zraněná či naprosto vyčerpaná zvířata. Nejčastější mají popáleniny od elektrických drátů, zlomená křídla,nebo to jsou vyčerpaná mláďata vypadlá z hnízd. Ale časté jsou i případy těch, kteří doplatili na lidskou bezohlednost.

Ve voliérách jsou jestřábi, krkavci, včelojedi

„Nedávno jsme přivezli naprosto zdecimovaného jestřába, kterého takzvaný chovatel naprosto odrovnal. Pták před pár dny nemohl ani chodit, má otlaky a zánět v noze,“ povzdychne si ošetřovatel.

Někteří ptáci se těžce poraní, když se zamotají do rybářských vlasců. Asi nejznámějšího člena stanice, samici orla mořského Alžbětu, zase postřelili. Do Buchlovic se dostala před deseti lety. Za sebou měla několik operací, pár broků v ní stejně zůstalo.

„Z další narkózy už by se nemusela probudit, tak jsme ji nechali. Několikrát jsme ji chtěli pustit do přírody, ale křídlo jí neslouží, tak už tu zůstala.“ Záchranná stanice přes léto slouží i jako expozice, kam zavítají hlavně návštěvníci tamního zámku. Loni se na zvířata přišlo podívat čtyřicet tisíc lidí. Ve voliérách jsou mimo jiné jestřábi, káňata, divocí krocani, krkavci, vzácní včelojedi a mnoho dalších druhů.

Mezi turisty k nejoblíbenějším patří sovice sněžné. „Máme je od mláďat a několik jsme jich odchovali. V době, kdy byly hitem filmy s Harry Potterem je lidé chtěli domů. Musel jsem jim důrazně vysvětlovat, že film a skutečnost je něco jiného,“ usměje se Tomešek. Sovice jsou totiž velice náchylné na nemoci, vyžadují speciální péči a krmení.

V jednom rohu malebného, vkusně zařízeného areálu s jezírkem uprostřed však ptáky nenajdete. Pobíhá tam srneček Janek, který je v Buchlovicích už šestým rokem.

Nalezená nezraněná mláďata nechte být, radí šéf stanice

„Je tu až na doživotí, do volné přírody nelze vrátit, byl by pro lidi příliš nebezpečný.“ Může za to zase člověk a příběh tohoto zvířete není ojedinělý. „Stále se to opakuje. Lidé najdou někde v lese srnčí mládě. Matka u něj zrovna není, aby nelákala predátory. Tak ho politují a vezmou si jej domů. Až si s ním děti vyhrají, skončí u nás.

Jenomže zpátky do lesa už nepřijde, jeho nejbližší jsou lidé, srnčí zvěř už nepovažuje za svůj druh,“ popisuje Tomešek. Janka přivezli z Bílovic, kde se ho nějací lidé zbavili. Do Buchlovic zavolala žena, jíž pískal hlady za domem. Předseda buchlovické stanice zdůrazňuje, že lidé by měli do přirozeného koloběhu co nejméně zasahovat.

„Úplně mě šokoval případ, kdy k nám přivezli malého zajíce. Při školní procházce ho děti našly v trávě. Paní učitelka jim řekla, ať losují, kdo si zajíčka vezme domů a bude se o něj starat. Vyšlo to na jednoho desetiletého chlapce, jehož matka k nám zavolala. To, co předvedla ta učitelka, bylo neuvěřitelné,“ kroutí hlavou Tomešek.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Odchovat takové mládě v zajetí je totiž ohromně složité a zvíře často nepřežije. Sám doporučuje nezraněná nalezená mláďata nechat být. „I v případě, kdy by se mohlo stát, že nakonec nepřežijí, je lepší to nechat tak, jak to v přírodě chodí.“

Karlu Tomeškovi s péčí o stanici pomáhá celá rodina. Dcera je studentkou veteriny, specializovaná na ptactvo, manželka ekonomkou a syn manažerem. Všichni s hlubokým vztahem k přírodě – jinak by to ani nešlo.

Práce na stanici je obrovsky náročná. „Nejde jen o zdravotnickou péči, krmení, úklid. Pořádná alchymie je třeba jen namixovat ptáky do voliér tak, aby si sedli. Všechno je to hlavně o zkušenostech, které jsme získali,“ dodává Tomešek, který by o zvířatech dovedl mluvit dlouhé hodiny.