Nejsilnější zážitek ze závodů aut mám ještě z dob hlubokého dětství, když jsem jako malý capart šel s rodiči na Barum Rally. Po projetí prvního burácejícího auta jsem se rozbrečel a chtěl okamžitě domů. Od těch dob sleduju rallye z uctivější vzdálenosti.
Vybaven takovými zkušenostmi čekám v sobotu ráno ve Vizovicích před Sokolovnou na Martina Březíka. Zkušený závodník, který loni vyhrál Barum Rally v kategorii produkčních vozů a celkově byl dvanáctý, dělá na „Valašce“ předjezdce. Mám absolvovat první rychlostní zkoušku v autě vedle něho.
„Když jsou dobré podmínky, jedu i dvě stě,“ leká mě s úsměvem závodník.
„Dneska to ale nebudeme hrotit, na trati jsou ledové plotny. Prostě se sklouzneme,“ dodává a jeho klid mi pomáhá. Křeče v břiše a bolení hlavy povolují.
Cestou do Zádveřic ke startu devítikilometrové erzety dělá pauzu a mění na svém červeném mitsubishi pneumatiky. Zimní střídá za kola s hřeby.
Mají nadšení, auto a odvahu. Tak zkusili „Valašku“Když se v roce 1976 rozhodla skupina motoristických nadšenců, že si týden před tradičním automobilovým závodem Valašská zima vyzkouší rychlostní zkoušku na kopec Barák u Vizovic, tak nemohla mít tušení, že tím položí základy nejpopulárnější amatérské rally v zemi. Zatímco profesionální „Valaška“ už před lety skončila, její předvoj obstaraný nadšenci žije dál. V sobotu se jel v okolí Vizovic už počtyřicáté pod názvem Ve stopě Valašské zimy. „Lidé se tady vyblbnou a pak je klid na cestách,“ říkává s oblibou jeden ze zakladatelů, Josef Častulík. Soutěž mívá vždy nezaměnitelný kolorit. Na startu se objevují upravené vozy nejrůznějších značek z celé republiky. Letos to byly hlavně Škody Felicia. Účastníky žene chuť si alespoň jednou v životě zazávodit. Navíc v zimních podmínkách, které jsou řidičsky i divácky velmi atraktivní. „O účast je pořád zájem, i když už ne tak markantní. Své udělala ekonomická krize i to, že jsme z bezpečnostních důvodů omezili obsah motoru do 1 900 kubíků,“ podotkl ředitel závodu Antonín Cekota. I do závodů Ve stopě Valašské zimy se totiž promítla tragická nehoda, při níž v roce 2012 při závodech v Lopeníku auto zabilo čtyři dívky. Mladého pořadatele za to soud minulý týden potrestal osmnáctiměsíční podmínkou (více zde). „Hraje to svoji roli, ať už přímou, či zástupnou. Nálada mezi lidmi už není tak vstřícná,“ všiml si Cekota. Tradiční závody však hodlá organizovat i nadále, je na co navazovat. Na start se v minulosti postavil například úspěšný automobilový závodník Michal Gargulák nebo expremiér a někdejší předseda ODS Mirek Topolánek. Na tento ročník přijelo devadesát posádek. A vzhledem k tomu, že byl jubilejní, čtyřicátý, připravili organizátoři bohatý doprovodný program. V sobotu odpoledne se v Sokolovně uskutečnila beseda se zakladateli závodu. V neděli byla v Domu kultury výstava fotografií, plakátů a pohárů. K vidění byla i soutěžní vozidla ze sedmdesátých let. A nechyběla autogramiáda rallyových legend. Letošní trať „Valašky“ měřila 135 kilometrů a obsahovala sedm rychlostních zkoušek. |
„Na hrotech to taky klouže, ale aspoň trochu to brzdí. Je to jako jízda na šotolině, mám to rád,“ vysvětluje a tep se mi opět zrychluje.
Na sněhu a ledu se auto mění v šelmu
Za pár minut stojíme u zádveřické pálenice a startér odpočítává poslední vteřiny. Čekám velký odpich, který nepřichází.
Auto se rozjíždí pomaleji, než jsem si myslel. I když Březík přidává plyn, není to žádná hrůza.
„Na asfaltu nemůžu jet s hřeby tak rychle,“ slyším před zatáčkou, za níž na suchý úsek navazuje ledový.
Úzká bílá cesta stoupá nad Vizovice a po stranách stojí tmavé hloučky diváků. Mávají a křičí, ale drží se stranou. Neriskují zdraví, naše ani své.
Dosud krotké auto se náhle mění v šelmu. Dravě se žene kupředu.
Konec dlouhé rovinky se přiblížil neuvěřitelně rychle. Co je za ní?
Zatáčka. Vybere ji?
Zadek auta odletí do boku, řidič překotně kroutí volantem, nechápu a pochybuju, a najednou se mitsubishi opět řítí rychlostí 160 kilometrů za hodinu po zasněžené pláni, z níž v ostrém slunci pálí oči.
Vyplavený adrenalin
Březík má na očích sluneční brýle a klidný výraz ve tváři. „Auto se řídí zadkem,“ prohodí.
„Cítíte ho tam a podle toho reagujete. Musíte být koncentrovaný a uvolněný,“ dopoví, zatímco dupe na brzdu, protože se blíží průjezd mezi zábranami z pneumatik, které slouží jako retardér. O jednu zábranu málem zavadí.
Pak zase přidává plyn. Vůz v ledovém korytě cesty jako by plaval, mírně se pohybuje do stran. Řidič neustále pracuje s volantem, aby svištěl rovně.
V pravotočivé zatáčce přibrzďuje a smykem ji vybírá. Diváci to oceňují. Následuje asfaltový úsek, pak ledový. Někde jsou na suché vozovce ledové koleje. Místy to hází, skáče.
V zatáčce u božích muk nabíráme směr Vizovice. A zase zrychlujeme.
Najednou chápu přítomnost Ježíše u cesty, i když pocit z jízdy dokážu vyjádřit jen dvěma slovy: chemická reakce.
Vyplavuje se adrenalin. Slova se v něm topí. I čas. Zůstává jen prostor, tvary a barvy. Vlastně je to lehkost. Už chápu vášeň závodit.
Návrat na pevnou zem
„Jsme na konci,“ odlepí podrážku od plynového pedálu Martin Březík a auto zvolní.
„Jaké to bylo? Pohoda, ne?“ opět se vlídně usmívá, jako by šel z kina.
„Dobré,“ říká mi mozek.
„Dobré,“ opakuju po něm.
A vracím se do reality, z níž mě ovšem záhy dostává šokující údaj. Těch pár vteřin na trati bylo ve skutečnosti sedm minut. Znejistím.
Závodník mi podává ruku na rozloučenou. Pevný stisk. Pevná zem. Zase jsem zpátky ve světě, který aspoň trochu znám.
