Březen 1939, první dny okupace a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Německá správa urychleně obsazuje velké podniky v zemi svými lidmi. Stranou pozornosti nezůstává ani Zlín a koncern Baťa, jedna z nejvýznamnějších československých firem.
Jako finanční kontrolor sem přichází Maximilian Bernhuber, nebezpečný nacista a zastánce myšlenky, kterou razila i spousta vlivných německých průmyslníků.
„Žádali přestěhování obuvnické výroby ze Zlína do Německa, a to se všemi stroji i s veškerým odborným dělnictvem. Zlínské závody se pak měly proměnit v závody zbrojařské,“ vzpomínal po válce Hugo Vavrečka, jeden z baťovských ředitelů.
Pro Zlín to byl likvidační plán. „Kdyby se uskutečnil, nebylo by po zlínské továrně dnes ani památky. Tisíce obyvatel Zlína by patrně sdílely osud dělníků přestěhovaných na práce do Německa,“ dodal Vavrečka.
Vedení firmy tomu chtělo ze všech sil zabránit. Po náročném jednání se jim podařilo Bernhubera odstranit a místo něj přišel na pozici šéfa podniku Albrecht Miesbach.
Přejal baťovskou filozofii
Když do Zlína v létě 1940 nastoupil, málokdo asi tušil, jak pozitivní roli sehraje při vývoji společnosti Baťa i celého města v těžkém válečném období.
„Doktor Miesbach byla osobnost, která ochránila Zlín v době protektorátu před největšími represemi,“ říká historik Hubert Valášek.
Právě on a manželé Jaroslav a Hana Pospíšilovi jsou autory nově vycházející knihy Herr Direktor a ti druzí.
Čtivě a s využitím spousty unikátních historických materiálů v ní mapují osud Miesbacha a dalších lidí spojených s válečným děním ve Zlíně.
„Miesbach byl říšský Němec, pedant a přísný člověk, který však v roli ředitele baťovských závodů přejal filozofii firmy a upřednostnil její zájmy,“ vysvětlil Valášek.
Bral milion korun ročně
Pětačtyřicetiletého muže, který bojoval v první světové válce a poté se stal manažerem obuvnického podniku v německém Augsburgu, vytipoval pro firmu Baťa její berlínský advokát.
„Chtěli získat Němce, který bude loajální k českému vedení a k majetku firmy se bude chovat slušně. To se podařilo,“ popsal Pospíšil.
Albrecht Miesbach
Herr Direktor a ti druzí Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín, stojí 359 korun. Jejími autory jsou Jaroslav Pospíšil, Hubert Valášek a Hana Pospíšilová. |
Byl to logický zájem. Společnost měla po celé zemi 50 tisíc zaměstnanců a na jejím fungování byly závislé statisíce dalších. Výrazný zásah do jejího chodu by ovlivnil již tak hodně těžký život lidí během války.
Miesbach to brzy pochopil. Ve Zlíně se ubytoval i s rodinou ve vile na Letné a začal úřadovat na místním mrakodrapu. Mimochodem, byl velmi dobře placený, už v roce 1942 bral milion korun ročně.
Spoustu lidí zachránil před nucenými pracemi
Od prvních dnů musel čelit klíčovému problému – zabránit germanizaci podniku a zmíněné snaze přestěhovat jej do Říše.
„Německé úřady se touto myšlenkou zabývaly po celou dobu okupace,“ poznamenal po válce Miesbach.
Diplomatickým jednáním u špiček státní správy se mu to podařilo odvrátit. Jeho argument v jednáních byl jasný: koncern Baťa byl pro německé potřeby důležitý, měl pobočky i v zahraničí a podobná změna by jej negativně ovlivnila.
Miesbach se navíc postupně začal stavět více na stranu lidí ve Zlíně než svých soukmenovců.
„Spoustu lidí zachránil před nucenými pracemi. Vnitřní řečí firmy po celou dobu trvání protektorátu zůstala čeština. Netrval ani na nacistickém pozdravu,“ upozornil Pospíšil.
Svým umírněným a lidským přístupem si proti sobě poštval spoustu zlínských Němců či konfidentů.
Jeho vlastní sekretář jej udal za poslech zahraničního rozhlasu, Miesbach jej proto radši poslouchal doma, tajně a za pomoci speciálního přístroje, který pro něj upravil jeden z českých sousedů.
Dokázal odvrátit vyhlášení stanného práva ve Zlíně
Když bylo v září 1941 po nástupu Heydricha vyhlášeno stanné právo, Zlín jím postižen nebyl. Jenže místní Němci se pokusili o provokaci a rozbili v německé škole několik oken.
„Šéf místního SD Hans Zach tehdy plánoval zlínské vedení obvinit ze skutků proti Říši a sesadit z vedení podniku, aby firma byla převedena do německých rukou,“ uvedl Valášek.
Miesbach tomu zabránil, intervenoval přímo u K. H. Franka. Dokonce zařídil, aby pachatelé provokace byli ze Zlína přeloženi jinam.
„Pokud by nejednal s takovým nasazením a nevyužil svých kontaktů na nejvyšších německých místech, ve Zlíně by bylo vyhlášeno stanné právo a nacističtí provokatéři by triumfovali,“ konstatovala Pospíšilová.
Navíc desítkám lidí z města i okolí by hrozila smrt.
Autoři knihy Hubert Valášek, Hana Pospíšilová a Jaroslav Pospíšil.
Hrál na obě strany
Miesbach pomáhal i při záchraně mnoha českých lidí před pronásledováním okupační mocí či odsouzením k smrti. Z koncentračních táborů a vězení vysvobodil celou řadu obyvatel, nespočet dalších varoval před zatčením či tajně zcizil udání.
Podle autorů nejde o pouhé Miesbachovo holedbání, jeho pomoc dokládají poválečnými výpověďmi spousty přímých účastníků. Zní to paradoxně, ale mnohdy mu pomáhal i další Němec – šéf gestapa ve Zlíně Otto Köhler.
Miesbachova pozice přitom byla velmi náročná, protože musel hrát na dvě strany. Poslouchal rozkazy nadřízených z Berlína či Prahy, v rozhlase předčítal proslovy plné nacistické rétoriky a důsledně dbal na dodržování a plnění norem.
Firmě se dařilo, jejímu německému šéfovi proto vyslovil uznání za vynikající výsledky výroby přímo Hitler.
Jenže zároveň si Miesbach udržoval odstup od místních Němců.
„Sám jsem se tomu divil, že Miesbach, ačkoliv byl říšským Němcem, stal se typickým baťovcem a propagátorem baťovského systému,“ prohlásil po válce Ernst Horak, vedoucí Baťovy školy práce a internátů.
„Nikdy jsem nenabyl přesvědčení, že Miesbach je nacista,“ souhlasil Vavrečka.
Peníze pro partyzány
Miesbachův majstrštyk přišel v roce 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Firma Baťa jej podpořila desítkami milionů korun a sám Miesbach rázným zásahem u prezidenta Tisa dosáhl záchrany slovenských poboček závodu.
„Přesvědčil Němce, že zaměstnanci byli k účasti v povstání jen ‚svedeni‘,“ řekla Pospíšilová.
A co víc, rodinám partyzánů, kteří utekli do hor, byla i nadále vyplácena podpora. Navrátilci z odboje byli dokonce přijati zpět do zaměstnání a za účast v povstání jim nehrozilo pronásledování. Kuriózně navíc dostali za dobu své protinacistické činnosti ještě plat.
„Tak odvážné jednání ve prospěch českých a slovenských lidí nemá u vysoce postaveného říšského Němce v protektorátu obdoby,“ vyzdvihl Valášek.
V tu dobu už se válka chýlila ke konci. Začátkem roku 1945 ještě Miesbach stihl zabránit splnění rozkazu na úplné rozbití závodů firmy Baťa, tak aby nejméně po dobu dvou let nebyly schopny provozu.
Dokonce patrně osobně pomáhal při záškodnických pracích, za což mu hrozil trest smrti.
Poválečný soud v Hradišti jej osvobodil
V březnu odjela ze Zlína jeho rodina a ve středu 2. května 1945 ji následoval i Miesbach. Po mnoha peripetiích se dostal do „svého“ Augsburgu.
V únoru 1946 se dobrovolně přihlásil na úřadech, odkud byl jako „válečný zločinec“ deportován do Československa a v březnu 1947 s ním začal soud v Uherském Hradišti. Ten jej nakonec osvobodil.
„U soudu nemohl vypovídat ke všemu, dostal jen okruh témat a otázek. Věděl totiž hodně o zlínských konfidentech gestapa, což se nehodilo komunistům,“ upozornil Pospíšil.
Z desítek tisíc dělníků a zaměstnanců, kteří pracovali pro firmu Baťa, nevystoupil proti Miesbachovi u soudu ani jediný...
Po válce nastoupil do augsburské obuvnické továrny Wessels a stal se postupně jejím ředitelem a jedním z nejvyšších činitelů ve správní radě a ve vedení společnosti.
Dr. Albrecht Miesbach zemřel v roce 1975, bylo mu 80 let.
