Hrob nikdy neměl, to aby se z něj nestalo poutní místo, aby jeho odkaz neposiloval další následovníky. Teprve nyní, 71 let po smrti, získal Josef Sousedík (1894–1944) náhrobní kámen na nejprestižnějším hřbitově Valašska – na Slavíně v areálu rožnovského skanzenu.
„Sem, mezi osobnosti, které se zasloužily o rozvoj Valašska, rozhodně patří,“ řekl ředitel skanzenu Jindřich Ondruš.
Kamenný náhrobek z dílny akademického sochaře Miroslava Machaly představuje řez elektromotorem a nese nápis Josef Sousedík, valašský Edison a vlastenec.
Věřili, že jej ocení i prezident
Jeho odhalení mělo jen o pár dnů předcházet okamžiku, kdy Sousedík získá od prezidenta republiky řád T. G. Masaryka, jedno z nejvyšších státních vyznamenání. To se ale nestalo.
„Navrhovali jsme jej opakovaně a prezident mi přislíbil a přes svého kancléře vzkázal, že letos to vyjde. Mrzí mě, že nedrží slovo,“ řekl starosta Vsetína Jiří Čunek (více zde).
Kvůli tomu odmítl přijít na Hrad, kam je jako člen Senátu zván vždy 28. října. Právě v den vzniku samostatné republiky prezident vyznamenání uděluje.
„Je to můj soukromý protest,“ dodal Čunek.
Velmi blízko byl Sousedík vyznamenání už loni, kdy uplynulo 120 let od jeho narození a zároveň se připomínalo 70. výročí smrti. Jeho jméno se dostalo do užšího výběru, dál ale ne.
„Při vší úctě k činům pana Sousedíka musím říci, že prezident vybírá osobnosti celorepublikově známé,“ vysvětlil kancléř Vratislav Mynář.
Vzpomínka na tátu mi schází, říká Tomáš SousedíkKdyž Josefa Sousedíka zastřelil v prosince 1944 příslušník gestapa, byl jeho syn Tomáš 15měsíční batole. „Osobní vzpomínka mi schází. Zažil jsem ale obrovskou úctu, kterou k tátovi chovali jeho spolupracovníci a kolegové z odboje,“ říká. Domů za maminkou chodili ještě dlouho po válce, v době, kdy rodina žila v zatracení. Sousedíka pronásledovali nacisté, jeho vdovu a tři děti zase komunistický režim. „Maminka estébákům čelila velmi statečně. Schovávali jsme tátův archiv, jeho výkresy, nápady, ale i dopisy. Třeba od Petra Bezruče, který mu psával básničky k Novému roku,“ vzpomíná dnes dvaasedmdesátiletý muž. Archiv byl ukrytý na třech místech ve Vsetíně, kdyby část padla do rukou komunistů, ty zbylé měly naději. Věděl, že po něm gestapo jde I když Sousedíkovy děti vyrostly ve velkých útrapách, po letech zjistily, že mohlo být ještě hůř. „Po revoluci mi jeden bývalý komunista, který prozřel, řekl, že nechápe, proč si režim z táty neudělal modlu. Byl z chudých poměrů, zemřel jako odbojář. Ještě, že to tak nedopadlo,“ oddechl si. Od maminky slýchal třeba o tom, s jakým nasazením se otec do odboje zapojil i jak ho osobně financoval. Spolupracoval s parašutisty ze skupiny Clay-Eva. „Říkal, že tomu musí dát všechno, třeba i dům, že po válce znovu vydělá na nový. Věděl, že po něm gestapo jde, opakovaně ho zatkli, ale byl si jistý, že přežije.“ Nepřežil. Po posledním zatčení na něj doma čekali marně. Rodinu ale gestapo udržovalo v naději ještě několik dnů po jeho smrti. „Se sestrami jsme si po roce 1989 dali předsevzetí, že jeho jméno znovu dostaneme do povědomí. Snad se to daří, měl velikou výstavu v Národním technickém muzeu v Praze, připomínají ho vysoké školy, vyšla kniha o jeho životě a možná vznikne i film,“ uzavírá Tomáš Sousedík. |
A odmítl, že by Čunkovi dal jakýkoli konkrétní slib.
Valašský Baťa
O to, aby Sousedík upadl v zapomnění, se postaral komunistický režim, pro nějž byl kapitalistou. Pronásledoval jeho rodinu, nechal propadnout některé patenty. Sousedík přitom už před válkou konstruoval takové stroje, jako je třeba elektromobil s hybridním pohonem.
Sestavil i návrh letadla s kolmým vzletem a podílel se na vývoji pohonu „Slovenské strely“, jednodílného vlaku, kde vagon byl zároveň lokomotivou. V době, kdy se běžně využívaly parní lokomotivy, dokázal jet rychlostí 130 kilometrů v hodině.
Jako starosta Vsetína dokázal s pomocí Masaryka vyjednat vznik Zbrojovky, která prakticky vyřešila nezaměstnanost v regionu. Či železnici do Horní Lidče a dál na Slovensko (povídání s autory knihy o Sousedíkovi čtěte zde)..
„Pro Vsetín byl Baťou. Z ničeho vybudoval továrnu, v níž zaměstnával tři stovky lidí,“ doplnil Čunek.
Zároveň byl Sousedík i tátou od rodiny a odbojářem, mimořádně odhodlaným bránit svou zem, za kterou nakonec zemřel. Zapojil se do protifašistického odboje a v roce 1944 jej zastřelili na vsetínském gestapu.
Své nápady během války ukrýval. „Mamince říkával, že to bude jeho dar svobodnému demokratickému Československu,“ vzpomínal Sousedíkův syn Tomáš.
Historikové dokážou doložit, že Sousedík byl po smrti zpopelněn pod falešným jménem. Urna se však nikdy nedostala k rodině a jeho popel tak pravděpodobně skončil v jednom z hromadných hrobů.
