Oslovili vás pořadatelé, nebo jste měl zájem sám?
Ke většině pro mě neobvyklých prací se dostávám tak, že mě někdo osloví. Oslovil mne přímo ředitel festivalu Čestmír Vančura.
Bylo to překvapení?
Jistě. Ale má to vlastně logiku, protože festival letos slaví pětapadesát let a já také. Narodil jsem se v roce 1960 a ve Zlíně. Tak jsem si říkal, že to je docela symbolické a že to tedy zkusím. I když s takovouto prací nemám žádnou zkušenost a reklamy nedělám. Přistoupil jsem k této výzvě jako k možnosti vytvořit si malou filmovou kreaci.
Fotogalerie |
Souhlasil jste hned?
Ze začátku jsem se ošíval. Měl jsem časový limit, ke kterému jsem se musel rozhodnout. Čtrnáct dní jsem to promýšlel, než mě něco napadlo. Pak jsem souhlasil.
Co vás napadlo?
Spíš než vizuál, tedy návrh na plakáty, billboardy, mě zajímala znělka. Letos byl požadavek mít vizuální materiály i znělku v jednom stejném stylu, což je pro mě zajímavé. S hudebníkem Miroslavem Černým jsme se nadchli pro možnost vytvořit krátký vizuálně hudební útvar.
Petr Nikl a zlínský festivalSvětoznámý výtvarník, hudebník, fotograf a divadelník se narodil v roce 1960 ve Zlíně. Jeho matkou byla Libuše Niklová, známá hlavně svými nafukovacími hračkami. Napsal několik pohádkových knih, vystavuje sám i společně s jinými umělci a vystupuje se svými performancemi, a to nejen v Česku, ale i Německu, Finsku, USA, Francii či Japonsku. Několikrát získal Cenu za nejkrásnější knihu roku, je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého a jeho díla jsou zastoupena například ve sbírkách Národní galerie v Praze. Zlínský filmový festival jej oslovil, aby navrhl podobu vizuálního stylu a znělky pro letošní ročník. Nikl si jako hlavní téma vybral kaleidoskop. Při realizaci spolupracoval s produkcí Cinq Visuals, snímky nafotil a znělku natočil Jiří Wagner, hudbu ke znělce složil Miroslav Černý, fotografické podklady typograficky upravil Zdeněk Macháček. |
Proč jste vybral kaleidoskop?
Pro mě je kaleidoskop kukátkem do jiného pohledu na realitu, do světa imaginace. Láme pohled i skutečnost. Podobně jako kukátko filmové kamery. Pro tento rok se mi právě takové řešení vizuálu zdálo ideální. Navíc budou pro návštěvníky zlínského festivalu k dostání malé skládací krasohledy, jejichž náplň si každý bude moci určit sám.
Vystavený ale bude i velký krasohled.
Ano. Jde o obří, dva a půl metru velký kaleidoskop, který je součástí dlouhodobého interaktivního projektu Orbis Pictus - Play. Je konstruovaný tak, že se do něj dá strčit hlava a dva lidé, kteří se na sebe dívají přes trojúhelníkový tunel, mohou vzájemně vytvářet obrazové kreace sami. Rukama, obličejem, oblečením. Není to jen kukátko do jednoho oka, ale rozměrný objekt, který vytvořil Petr Lorenc.
Dali vám pořadatelé konkrétní zadání?
Naštěstí ne. Mohl jsem si vytvořit svůj pohled pro metaforu filmu a hravosti.
Bylo to jednodušší, protože jste se Zlínem spojený od dětství?
Nevím, asi v šesti letech jsem na festivalu dostal od Štěpánky Haničincové diplom. Bylo to za kresbu křídou na chodníku. Nyní žiji už 35 let v Praze a o zlínském festivalu jsem neměl za tu dobu přehled. Kdyby mě oslovilo jiné město, váhal bych úplně stejně.
V posledních letech se pořadatelé snaží nalákat do Zlína i mládež. Nebylo pro vás omezující, že musíte oslovit školáky od šesti až třeba do osmnácti let?
Naopak. Nikdy jsem nechtěl mít zadání ve smyslu „udělejte něco pro děti do šesti let“. V tom případě bych totiž nevěděl, jak k tomu přistupovat. Nevím, jak přemýšlet o tom, co bych rád viděl jako šestiletý, já vždy mohu dělat jen to, jak bych to rád viděl teď, jakým způsobem hravosti se nyní zabývám. Spontánnost projevu pak asi může oslovit kohokoliv.
To mohl být důvod, proč vás Zlín oslovil?
Možná. Protože má práce je obvykle spojována s hravostí, tak ji přirozeně přijímají i děti, aniž by pro ně byla předem určená.
Stejný výsledek měla i práce vaší maminky Libuše Niklové. Tvořila nafukovací hračky pro děti a obdivovali je i dospělí. Dnes se vrací jako ikony designu. Je to tak?
Je tu rozdíl. Maminka pracovala s jasným zadáním hraček pro děti. Ale jejich design, nepopisná jednoduchost a cit pro barvu a tvar je pro mě dnes posouvá do role vzdušných soch. Budí velkou představivost a fantazii.
Říkal jste, že jste několik let na festivalu nebyl. Potkají vás letos návštěvníci?
28. května zahrajeme ve Zlíně hru, kterou jsem vytvořil pro pražské Divadlo Archa. Je to černobílý melodram, osobní ponor do uplynulého času dětství stráveného na Zlínsku. Létá v něm mnoho nafukovacích objektů, je složen z písní a scénických obrazů. Hrajeme tuto hru už čtvrtý rok a vždy jsem si přál ji zahrát právě ve Zlíně.
