Partyzán, který po válce zůstal. Komunisté ho zavřeli, trestu smrti unikl

V úterý je tomu 71 let od tragických událostí na Ploštině, valašskou osadu němečtí vojáci vypálili na samém sklonku války. MF DNES přinesla příběh jednoho ze zahraničních partyzánů, který zde působil a po válce se rozhodl nadále žít v Československu.

Timofeje Simulenka lidé na Ploštině znali pod jménem Timošenko, po válce zůstal v Československu. | foto: Vojenský ústřední archiv

S koncem války se měl život Timofeje Simulenka překlopit do té lepší části. Rozhodnutí zůstat na Valašsku, kde našel lásku, se ukázalo jako skutečně osudové. Jen jinak, než si přál.

Simulenko se dostal do Valašské Polanky koncem roku 1944 jako zbědovaný uprchlík.

„Nebyl ale první, koho si místní posílali po chalupách a dávali dohromady,“ vypráví dokumentarista Jiří Tesař, který jeho příběh zrekonstruoval. Popsal ho až do samého konce.

Timošenko, jak si pamětníci rodáka z Běloruska pamatují, byl jedním z asi desítky zahraničních partyzánů, kteří se po válce nevrátili do své vlasti a zůstali v Československu.

Aby mohl zůstat, vymyslel si rodiště na Podkarpatské Rusi

Když přišel na Valašsko, bylo mu 28 let a za sebou měl boje na frontě i německé zajetí, z něhož ale uprchl dřív, než se dostal do lágru.

Pobytu v koncentračním táboře se nakonec nevyhnul, znovu se mu ale podařilo utéci a vydal se na zoufalou cestu z Německa směrem k rodné zemi.

Vypálené osady na konci války

Ploština byla pasekářská osada nedaleko Valašských Klobouk, kterou 19. dubna 1945 nacisté vypálili a její obyvatele za podporu partyzánů zmasakrovali. Akci provedla mj. zvláštní jednotka SS Josef. Na Ploštině bylo zaživa upáleno 24 osob, další tři lidé byli popraveni.

V regionu se staly i další podobné tragédie. V Prlově 23. dubna zemřelo 21 lidí a vypáleno bylo 8 domů. Podobný osud potkal Vařákovy paseky, kde 2. května nacisté zavraždili 4 lidi a vypálili rovněž 8 domů. Vraždilo se i na Vajíkových a Vaculíkových pasekách.

Došel na ní až do Vizovických vrchů, kde se stal jedním ze služebně nejstarších členů skupiny Ploština. Na pasekách byl i 19. dubna, v den, kdy lehly popelem.

Jako cizinec zde ale po válce žít nemohl, a protože stejný problém řešili i další muži, někdo vymyslel fintu se změnou místa narození. Zfalšovali doklady a v nich zaměnili svá rodiště za Podkarpatskou Rus. Tím se stali československými občany.

Simulenko se nastěhoval do Tichova k Františce Ptáčkové, která vychovávala své dvě děti. Brzy poté k nim přibyl první společný syn, druhý přišel na svět už po tátově zatčení.

Zpočátku všechno vypadalo dobře, naděje však překazil narůstající vliv komunistů, kvůli kterému se mnoho bývalých partyzánů zapojilo do třetího odboje.

Na východní Moravě tak vznikla skupina Světlana. Znovu se v ní sešli chlapi, kteří se znali už jako partyzáni z Ploštiny. Vydávali letáky a připravovali se i na ozbrojený boj, k němuž nakonec nedošlo.

Státní bezpečnost se skupinu, ke které se přidal i Simulenko, několikrát snažila infiltrovat, úspěšný byl až agent StB v roli francouzské spojky, který slíbil, že odbojáře dostane za hranice, kde jim zajistí výcvik.

Kývli všichni, až na jednoho. Simulenko na své rodině tolik lpěl, že neodjel. Tím se ale stal ještě podezřelejší a když celou skupinu v květnu 1949 pozatýkali, nezbylo mu než zmizet v lesích. Své zatčení ale odsunul o pouhý měsíc.

Soukromá válka proti bachařům

První z věznic, které poznal, byla v Uherském Hradišti. Dostal trest smrti, jenže popravit partyzána si nakonec nikdo netroufl. A Simulenko vyhlásil bachařům soukromou válku.

Neměl co ztratit, navíc ho provázela pověst muže, který už dokázal utéct z velmi nepravděpodobných míst a přežít nemožné.

Ve vězení se z něj stal notorický buřič a provokatér. Odmítal se třeba předpisově hlásit, ráno vstávat. Mnoho času tak trávil na samotkách.

Kolem Ploštiny je stále řada omylů a nesmyslů

Rozhovor se zlínským dokumentaristou JIřím Tesařem čtěte v MF DNES.

Františka zatím psala jednu žádost o milost za druhou, jejího druha však pouze přestěhovali z Hradiště na Pankrác.

Zlomový byl rok 1953, kdy Klementa Gottwalda vystřídal v prezidentské funkci Antonín Zápotocký a milost pro Simulenka opatřil podpisem. Trest smrti zmírnil na doživotí. To už měl Simulenko třetí vězeňskou adresu - Leopoldov.

Ven ho nakonec dostala diagnóza paranoidní schizofrenie. V roce 1961 jej poslali do ochranné léčby v kroměřížské psychiatrické nemocnici. Jeho nemoc tady dostali pod kontrolu a podařil se mu i poslední útěk.

Vrátil se domů, do Tichova, s rodinou strávil jediný večer a noc a potom se pokorně a s omluvou vrátil do léčebny. Zemřel v roce 1981 jako tichý, smířený muž.

Kuriózní je na jeho příběhu ještě jeden detail. Při výsleších v Uherském Hradišti uvedl Simulenko skutečné místo narození. Ačkoliv tak vlastně přiznal podvod, kterého se dopustil vůči státu, nikdo si toho nevšiml. Výpověď zaprotokolovali a založili.

V roce 1991 stát Timofeje Simulenka plně rehabilitoval.