"S bráchou jsme u nás na dědině chodili na rybník," vybavuje si. Od třetí třídy už jezdil do Havlíčkova Brodu, následovala vojna v Příbrami a v roce 1973 se nadějný útočník přestěhoval do Zlína. Města, se kterým poté spojil svůj sportovní, ale i osobní život.
"Měl jsem tehdy nabídky od Ústí nad Labem nebo Sparty Praha, ale nakonec jsem šel do Zlína. Tip na mě dal rozhodčí Rybka, jehož syn hrál za zlínský fotbalový klub," vzpomíná Čech.
Jenže protože Havlíčkův Brod i tehdejší TJ Gottwaldov hráli stejnou soutěž, mateřský klub se ho nechtěl vzdát. Čech proto celou sezonu 1973/74 nehrál, zato ale začal se studiem na vysoké škole.
Od roku 1974 už se stal součástí sestavy týmu, který balancoval na hraně nejvyšší soutěže. Až od roku 1980 se mezi elitou pevně usadil a od té doby ji neopustil.
"Výrazně nás zvedl příchod trenéra Volfa. Mužstvo se pak stabilizovalo a výsledkem byla bronzová medaile v roce 1985," připomněl Čech tehdejší největší úspěch zlínského klubu.
"Brankář Jirka Králík měl životní formu, po sezoně pak vychytal titul mistra světa československému nároďáku. Od éry kouče Volfa jsme navíc byli zvyklí dobře bránit a pak přišel Zdeněk Haber, který nás víc nutil do ofenzivy. Bronz byl obrovsky cenný a taky jsme ho pořádně oslavili," usmívá se.
Prémie za výhru byla 400 korun
Čech byl během své kariéry známý jako bránící levé křídlo. "Dával jsem tak deset gólů za sezonu, ale jednou náš útok s Luďou Pelcem a Pavlem Mezkem zařídil 60 gólů a já jich dal 19, což pro mě bylo v lize nejvíc," popsal. "Nejvíc si cením hattricku, který jsem nastřílel Pardubicím, za které chytal Dominik Hašek. Vyhráli jsme 8:2. Taky jsem byl první hráč, který v první národní lize nastřílel sto gólů."
Hokejisté v TJ Gottwaldov byli tehdy vedení jako zaměstnanci v ZPS, k běžné mzdě pak dostávali prémie za vyhrané zápasy. "V roce 1974 jsme měli 400 korun za utkání, na konci 80. let to bylo kolem 800," poznamenal. Během své čtrnáctileté hokejové kariéry ve Zlíně stihl Čech i vystudovat vysokou školu, kde získal titul inženýra.
"Dělal jsem obor technologie gumy, kůže a plastu. Lákal mě ekonomický směr, proto jsem si zvolil tohle. Studoval jsem sedm let a nebylo vždy lehké skloubit školu s hokejem. Musel jsem opakovat i třetí ročník, ale školu jsem dodělal, čehož si vážím. Pomohla mně výborná parta spolužáků, podrželi mě, když jsem to potřeboval."
Syn Martin měl smůlu na zranění
V roce 1987 Čech ukončil aktivní kariéru a šel pracovat do místního ZPS v investicích. Jenže práce ho nebavila. "Byl jsem ze školy i hokeje zvyklý na pravidelný režim a řád, který se musí dodržovat, jenže tenkrát to v ZPS tak nefungovalo. Byl jsem zklamaný, a když se objevila nabídka, abych šel dělat asistenta šesté třídy, hned jsem to vzal," vysvětlil.
Byl u týmu, kde hráli jeho syn Martin Čech, Petr Leška, Jiří Marušák a další pozdější výborní hokejisté.
"Náš Martin a Lešoun byli odmala na ledě dominantní. Zatímco Petr pak ale šel do Švédska a oklikou se vrátil do Zlína, kde hraje dodnes, Martin měl smůlu na zranění. Má za sebou snad sedm operací kolena, trápily ho problémy se zraněním svalů a podobně. Sice se Zlínem získal titul, ale dnes už ani nehraje, pracuje v oblasti financí," líčí Čech, jehož druhý syn Filip nyní patří do základní sestavy zlínského áčka. "Je to bojovník, stejně jako jsem byl já. Svoje si na ledě odvede," říká.
Repro: Zdeněk Čech (uprostřed) v dresu hokejového Gottwaldova.
V sezoně 1994/95 byl asistentem kouče Vladimíra Vůjtka u prvního týmu Zlína, který ve vypjatém finále play-off prohrál s rivalem ze Vsetína.
"Celou sezonu jsme hráli výborně, ale finále nám nevyšlo. Přitom atmosféra byla parádní, bylo to vyhecované a první zápas jsme jasně vyhráli. Ale už se k tomu nechci vracet," přiznal Čech, který dnes pracuje jako dlouholetý trenér zlínských mládežnických výběrů.
Získal s nimi řadu medailí a dvakrát i titul. V roce 1993 zlato s mladšími dorostenci, letos na jaře vybojoval titul se starším dorostem. Do Zlína přivedl a trénoval tady řadu mladíků, kteří se pak výrazně prosadili v dospělém hokeji.
Konec u národního týmu? To byla pomsta Petra Břízy
"Pamatuju si, jak jsme jezdili do Uherského Hradiště, kde za devátou třídu váleli Martin Paroulek nebo Jarda Balaštík," vzpomíná. "Jarda byl už tehdy urostlý typ hráče, dovedl se prosadit před brankou a pracoval na sobě. Přivedli jsme ho a v dorostu jej převzal Zdeněk Venera."
Zdeněk Čech byl dlouhá léta i koučem českých mládežnických výběrů, kde skončil za hodně trpkých okolností. V roce 2009 vedl výběr do 18 let, ale před mistrovstvím světa musel odejít.
"Byla to pomsta Petra Břízy, který nás nutil, abychom vzali brankáře Filipa Novotného ze Sparty. My trenéři nechtěli, Novotný na to neměl. Bříza tehdy řekl, že nás zničí, a splnil to. Tým pak převzal Marek Sýkora a na šampionátu naprosto vybouchl," popisuje Čech, který už ambice na reprezentaci nemá.
Trénuje "jen" ve Zlíně. "Když jsem slavil 60 let, říkal jsem si, jak ten čas hrozně rychle letí. Ale nelituju ničeho. Díky hokeji jsem toho zažil opravdu hodně," dodává.
