Neela Winkelmannová si při své návštěvě prohlédla věznici v Uherském Hradišti.

Neela Winkelmannová si při své návštěvě prohlédla věznici v Uherském Hradišti. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

S věznicí se má zacházet jako se hřbitovem, říká vnučka Heyrovského

  • 6
Bývalé komunistické věznici v Uherském Hradišti by podle ředitelky Platformy evropské paměti a svědomí Neely Winkelmannové mohla pomoci Evropská unie. Stejný problém totiž podle vnučky vědce Jaroslava Heyrovského řeší všechny postkomunistické země.

Přijela na pozvání spolku Memoria, který se dlouhodobě snaží věznici v Uherském Hradišti zachránit. Neela Winkelmannová, vnučka držitele Nobelovy ceny, vědce Jaroslava Heyrovského, vede mezinárodní organizaci, která mimo jiné připomíná totalitní režimy.

„Tato věznice působí tísnivě, ostatně jako všechny budovy, kde se páchalo násilí na lidech,“ prohlásila v rozhovoru pro MF DNES.

Neela Winkelmannová si při své návštěvě prohlédla věznici v Uherském Hradišti.

Existuje podobné zařízení v České republice nebo v zahraničí?
U nás jsem naštěstí v podobné věznici nebyla. Ale znám taková místa ze zahraničí. Navštívila jsem ústřední vyšetřovací věznici v Berlíně a viděla věznice používané podobně jako v Hradišti nacisty i komunisty v Rize, ve Vilniusu nebo v Tallinnu.

Mají stejnou autentickou podobu?
Ano, mají. A zajímavé je, že po celé Evropě je teď situace stejná. Všude, stejně jako tady, se lidé trápí, co s takovou budovou dál. Ale jsou i opačné příklady. Třeba z věznice v litevském Vilniusu udělali významné muzeum, zachovali tam podzemní vězeňské kobky včetně popravčí cely. Berlínská věznice je v původním stavu celá a slouží jako památník, provádějí se tam výpravy, každoročně tam chodí stovky tisíc návštěvníků.

Neela Winkelmannová

Narodila se v roce 1969 jako vnučka slavného vědce a držitele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského.

Vystudovala molekulární biologii a genetiku, studovala i v New Yorku.

Třináct let žila v Německu, po návratu do České republiky začala propagovat obnovitelné zdroje energie. Před jedenácti lety kandidovala za Stranu zelených do Evropského parlamentu.

V současné době řídí Platformu evropské paměti a svědomí založenou v roce 2011.

Tady mají lidé možnost vidět uherskohradišťskou věznici jen během Slavností vína. Myslíte, že ten zájem vydrží?
Určitě. To, že sem přijdou tisíce lidí během dvou dnů, jasně ukazuje, že se z věznice stává živé místo v tom smyslu, že o ně mají lidé zájem. Myslím, že nastává doba, kdy si konečně po pádu komunismu začínáme ty ukradené dějiny přivlastňovat.

Jak to myslíte?
Protože komunistický režim byl zrůdný v tom, že dlouhou dobu a zcela systematicky prováděl zločiny a jejich dokumentaci utajoval. Teprve teď, po pětadvaceti letech, si přivlastňujeme zpět zatajované dějiny. A je to proces, který vede zespodu nahoru. Stejně jako tady v Hradišti, kdy se o věznici zajímá spolek Memoria. Snaží se dějiny zdokumentovat, zjistit si pravdu, zmapovat osudy lidí a vrátit nám tu ukradenou historii.

Může to ale pomoci k proměně chátrající budovy v památník?
U všech těchto těžkých projektů je potřeba, aby existoval nějaký hybatel. A tím jsou většinou lidé „odspodu“. Málokdy to dokáže nějaký velký úřad nebo instituce daleko v Praze. Vždy je důležité, aby o to měli zájem místní lidé a začali na tom pracovat sami. Protože tady byli věznění lidé odsud. Emocionální vztah je tady nejsilnější.

Jaké využití by podle vás bylo nejlepší?
Mělo by se udělat maximum pro to, aby velká část zůstala jako památník a pietní místo. Lidské utrpení a odkaz umučených a popravených je tak silný, že by člověk měl s takovou věznicí zacházet jako se hřbitovem. Neslučuje se to s žádnými komerčními aktivitami.

Problém je, že žádné ministerstvo se nemá k tomu, aby se do proměny pustilo. Vidíte nějaké řešení?
Hradiště není žádná výjimka. Podobně jsou na tom také v ostatních evropských zemích, v Estonsku, Lotyšsku, Bulharsku. Problém je evropský. Určitě na to nejste sami.

Mohla by pomoci Evropská unie?
Mohli bychom vymyslet nějaký evropský projekt. Můžeme místní iniciativu podpořit třeba tím, že tuto otázku rozvíříme v zahraničí. Platforma evropské paměti a svědomí vznikla také proto, aby prosadila názor, že dějiny střední a východní Evropy jsou dějinami evropskými.

Co si pod tím máme představit?
Třeba jsme přišli s tím, že bychom takovým místům, ale i archivům, které uchovávají dříve tajné dokumenty totality, prosadili nějakou pečeť nebo značku míst evropského významu. Například tato věznice je v celostátním měřítku vnímaná jako zvlášť odporná, protože tady docházelo k mučení elektrickým proudem. Je spojená s Aloisem Grebeníčkem i Ludvíkem Hlavačkou, ze kterého se stal později náčelník Pohraniční stráže. Byl to on, kdo na hranicích zavedl miny, trojité drátěné zátarasy a elektřinu do železné opony.

Ale potrestaný nebyl, je to tak?
Ne. Na příkladu pana Grebeníčka jasně vidíme, že na místech soudců po revoluci zůstali lidé se stranickou knížkou nebo poplatní režimu. K potrestání komunistických zločinců nedošlo. Proto jsme na půdě Evropského parlamentu vyzvali mezinárodní společnost, aby státy prozkoumaly možnost použití univerzální jurisdikce proti pachatelům za spáchané zločiny proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné. Také jsme vyzvali k založení nového mezinárodního soudu, který by řešil jen tyto zločiny z dob komunismu. Dokud pachatelé ještě žijí.