"Měla jsem ty chvíle hrozně ráda. Ještě jako dvanáctiletá holka jsem chodívala s maminkou a dalšími sousedkami drápat peří. Povídaly se přitom různé pověsti a příběhy a my děti jsme měly nejradši ty strašidelné, o různých duších, skřítcích a vílách," vypráví Alena Vašutová, vedoucí informačního centra Zvonice.
Přitom bere hrst bílých husích per z pytle, přendá je do ošatky a ukazuje, že odstranit chmýří z brku není vůbec složité. S nápadem vyzkoušet si po letech tuhle kolektivní činnost přišla právě ona. Ostatní nadšeně souhlasily. Ve zvonici už se dělo všelicos od výtvarných přes hudební happeningy. Drápání tu ale ještě neměli.
Bývala to prý především příležitost, jak s ostatními pobýt a popovídat si, vzpomíná Ludmila Kysučanová. Dokázalo hodně zpříjemnit temné zimní večery. "Bylo nás dvacet, třicet a drápávalo se třeba až do půlnoci," vzpomíná členka sboru Karlovjanky. I ona měla nejvíc v oblibě strašidelné historky. "A taky koláče, které se pekly na dodrápanou," dodává.
U draní nesmí chybět zpěv tradičních písní
Na práci s peřím si ženy vzpomněly bez problémů. Trochu složitější bylo husí peří dnes sehnat. Ale i to se nakonec zdařilo. A když se zpěvačky o něco víc nadechly, byla chmýří hned plná místnost.
Silné a jisté dvojhlasy se nesly zvonicí, a kdyby se v tu chvíli otevřela okna, určitě by dolétly až daleko za kopec, zvlášť když Karlovjanky spustily nějakou z halekaček nebo hečených, které se zpívaly venku při práci. "Říkala jsem jim, aby vybíraly spíš ty klidné, aby to tu nezbořily," komentovala to omluvně vedoucí sboru Jitka Ryplová. I těch se dočkala.
Písní přímo z Karlovic jsou desítky, narozdíl například od Karolinky, a další už zapomenuté sbormistryně ještě stále nachází v Bartošově sborníku a zpěvačky se je vzápětí učí. "Do půlnoci je přezpíváme a přidáme i další z Valašska nebo ze Slovácka, odkud pocházím. Než dodrápeme, písně nám určitě nedojdou," ujistila Ryplová.
