Letící psi sami nezastaví, jen když se jim chce, říká musher ze Zlínska

I na lesních cestách v okolí hradu Lukova na Zlínsku se člověk může cítit jako na Aljašce. Redaktora MF DNES o tom přesvědčila jízda na psím spřežení. Průvodcem mu byl Dan Navrátil.

Musher Dan Navrátil z Lukova své smečce věnuje většinu volného času. | foto: Luděk Ovesný, MAFRA

„Až přijdeme ke psům, moc si nepopovídáme. Budou mluvit hlavně oni,“ varuje mě Dan Navrátil.

Sympatický chlapík z Lukova, kterému táhne na padesát, se na pár hodin stal mým průvodcem ve světě mushingu – jízdy na psím spřežení.

Když se ve čtyři odpoledne scházíme u kotců nad jeho domkem, rychle pochopím, že nepřeháněl. Krásní severští psi v kotcích vyskakují, šplhají po mřížích, hlasitě štěkají a vyjí. Vítají svého pána, který se zrovna vrátil z práce a chystá se vzít je na vyjížďku.

Navrátil otevírá některé klece a psi vybíhají. Jeho smečku tvoří deset psů, ale do saní jich zapřahá jen šest. I když svým psům dává rázné, tvrdé pokyny a často na ně hartusí, hned je poznat, jak moc je má rád.

Než vyrazíme na místo, kde psy zapřáhneme, všichni se musí vyvenčit. 

„U výkalů to začíná i končí, venčení je fakt důležité,“ říká stručně Dan.

Brzy pochopím proč.

Pak je postupně obléká do postrojů a nakládá do speciálního vozíku, který má za dodávkou. Na mýtinu kousek za Lukovem dorazíme okolo páté. Odsud musher vyráží na vyjížďky.

„Uděláme si tu okruh po lesních cestách,“ plánuje Dan, zatímco sundává saně a chystá postroj na zapřažení psů. Pomoct nechce, je zvyklý postarat se o všecko sám.

Psy zapřahá po jednom. Trojici menších aljašských husky doplňují tři rozložitější aljašští malamuti.

„Ti malí jsou speciálně vyšlechtěným závodním druhem. Jsou odolní, rychlí a poslušní. To malamuti sice mají páru a jsou oddaní, ale někdy hrozně tupí,“ vysvětluje s úsměvem.

Na expedici má v saních musher i 120 kilogramů zátěže

Konečně jsou psi zapřažení a saně nachystané. Můžeme tedy vyrazit. „Tak a budete řídit,“ řekne mi Dan a vychutnává si můj rozpačitý obličej.

Co je to mushing

Psí spřežení, jízda se psím spřežením nebo musherství (mašérství), anglicky mushing, je sport, při kterém dva nebo více psů v postrojích tahají svého psovoda – mašéra na speciálních saních nebo na řiditelném vozíku.

Jde o jedno z odvětví tzv. kynologického sportu, jež má svůj původ odvozený z běžné praxe psích spřežení, která jsou využívána k přepravě osob nebo materiálů v arktických či antarktických klimatických podmínkách.

Bližší informace o jízdě na psím spřežení lze nalézt na webu www.aljasskysen.estranky.cz. Nechybí ani kontakt na Dana Navrátila, který je ochotný o mushingu povědět víc, případně i zprostředkovat zkušební jízdu.

„Nebojte, stoupnete si na stupačky za sáně a já si vlezu za vás, naučím vás to a pak pojedete sám.“

Než se stihnu vzpamatovat, hlasitě hvízdne, psi vyskočí a saně se dají do pohybu. Chundeláči běží, makají. Dan je řídí jen ústními pokyny v češtině i angličtině.

„Dneska je mushing jenom o rychlosti. Každý se snaží ze psů vyždímat co nejvíc, vyhrát nějaké soutěže. Ale to není můj případ. Já mám nejradši, když si jenom tak vyrazím na výlet,“ říká mi cestou.

Po chvilce si přesednu do saní. Psi napínají všechny svaly, aby nás vytáhli do strmého svahu. Dost je lituju, nejsem žádné peříčko.

Dan je usilovně povzbuzuje, a když už se psi jen plouží v prudkém kopci, nabídnu se, že na chvíli sesednu.

„Ať vás to ani nenapadne, na expedici má v saních musher i sto dvacet kilo zátěže. Táhne si živobytí třeba na čtrnáct dnů. Oni to zvládnou,“ uklidňuje mě Dan.

Na konci února se chystá na delší výlet do Finska a svým svěřencům tak v tréninku neodpustí nic.

Když to na psy přijde, prostě zastaví

Když se konečně vlažným tempem vyšplháme nahoru, s mým průvodcem si pozice vyměníme. „Teď už to bude jen po rovině a z kopce, užijete si rychlou jízdu,“ mrkne na mě.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Ani se nestačím pořádně zeptat, co mám dělat – a už jedeme. Spíš doslova letíme, psi najednou zázračně ožili.

„Bojíte se?“ houkne na mě Dan.

Přiznám se, že ano. Ale nemám strach, že se někde vyklopíme. Spíš že saně psy doženou a přejedeme je. Dan mě upokojí, že to se nikdy nestane. „Oni nezastaví, leda by se jim chtělo…“

Ještě než to dořekne, psi zpomalí a saně se k nim začnou nebezpečně přibližovat. „Brzdu!“

Šlápnu na gumový plát zespodu pobitý hroty a zastavíme se první dvojici tahounů těsně za oháňkou. Jeden z nich je přičapnutý a vykonává potřebu.

„Už víte, proč jsem tak trval na tom, ať se pořádně vyprázdní? Když to na ně přijde, tak prostě zastaví.“

Jak si dokonale vyčistit hlavu

Opět svištíme. Zasněžené větve stromů se míhají nad hlavami, do krajiny mezitím padla tma, na cestu svítí měsíc skoro v úplňku.

Jsem teď pánem šestispřeží a dokonale poznávám, v čem je pravé kouzlo mushingu. „Paráda,“ vydechnu, když projíždíme po hřebeni a pod námi v dálce svítí zasněžené chalupy.

Když psi v noci silně vyjí na měsíc, musím je krotit

Jako kluk psa neměl. Ani když si před lety pořídil prvního malamuta, neplánoval, že se bude jízdě za psím spřežením věnovat. Teď je pro Dana Navrátila z Lukova mushing největším koníčkem. A jediným, na víc nezbývá čas.

V kotcích za domem máte deset psů. Jak se to stalo?
Zkoušel jsem mushing s jedním psem na běžkách. Ale nebylo to ono. A tak postupně přibývali další a další.

Kde jste je sháněl?
Velká část malamutí smečky je můj vlastní odchov. Aljašské husky jsem pak pořídil od známých.

Mushing asi není zrovna levný koníček, že?
Často mi lidé říkají, že musím být strašně bohatý, abych tolik psů uživil. (úsměv) Ale není to tak. Beru maso za velmi dobrou cenu. Nechodím do hospody, nekouřím. A to, co tak ušetřím, náklady v pohodě pokryje.

Jak se na vás dívá okolí?
To víte, jsou to divoká plemena ze severu, takže když začnou v noci výt na měsíc, sousedům to radost nedělá. Někdy musím vstát a jít je umravnit. Ale žádné velké problémy s tím naštěstí nejsou.

Dá se na mushingu i vydělávat?
Možná v horách. Určitě ne v těchto podmínkách, se sněhem je to tady špatné. Občas jezdím známému pomáhat s komerčními jízdami na Slovensko, ale není to pro mě to hlavní. Mám to opravdu jako zábavu.

„Dneska máte štěstí, takhle krásně už dlouho nebylo,“ říká Dan, který ze saní svítí čelovkou.

Jen prsty mi omrzají, zapomenout si rukavice se nevyplácí. Chlad cítím i v nohou přes teplé ponožky a zimní boty.

„Než dojedeme, budete jak sobolí lejno. Příště se oblečete líp,“ směje se mi musher.

Před koncem jízdy si ještě jednou pozice prohodíme a míříme k autu.

Jízdou si po práci vyčistí hlavu

I když karambolů už Dan zažil bezpočet, nikdy se prý nic vážného nepřihodilo. Největší nebezpečí hrozí, kdyby se psi utrhli od saní.

„To už bych je nezastavil a nejspíš by se chudáci uštvali,“ popisuje.

Trochu mi zatrne, když prudce zatočíme a saně minou kmen stromu asi o centimetr. Nevím, jestli to má Dan tak v oku, nebo to byla náhoda.

K autu přijedeme z opačného směru. Urazili jsme 12 až 15 kilometrů, se zastávkami nám to zabralo asi hodinku a půl.

Musher psy odváže, vysvleče z postrojů a zavede k vozíku. Cestou domů mi vypráví, jak mu taková jízda po práci vždy krásně vyčistí hlavu. Věřím mu stoprocentně.

Doma mi ještě ukazuje krmení psů, loučíme se o půl osmé večer. Dan před sebou má ještě sušení postrojů a další práce. V domku na něj čeká žena a dvě děti.

Rychle jsem pochopil, že tenhle člověk nemívá ani chvíli volného času. A přece si užívá ty nejsvobodnější okamžiky, jaké lze zažít.