Stojí klidně, ať se mu míč kutálí pod nohama, nebo mu létá nad hlavou. A když jedné z dívek vyklouzne z ruky a spadne mu na záda, jen mírně pootočí hlavu. V tu chvíli už má poník Kiri za sebou zhruba půlhodinové testování. „Tak, zkoušku máš hotovou,“ zhodnotí Vladimíra Casková a pohladí ho po krku.
Žena je jednou z dvojice zkušebních komisařek České hiporehabilitační společnosti, která nedávno přijela do areálu kroměřížské Tauferovy střední odborné školy veterinární. Společně s Ivou Jiskrovou mají rozhodnout, zda se škola stane odborným centrem pro hiporehabilitaci.
Od Kiri přechází k jednomu ze dvou koní, kterého přivádějí studentky. Jsou na začátku a zároveň konci dráhy, v místě, kde by klient nasedal a sesedal z koně.
„Musí si stoupnout až těsně k rampě. Pro zdravého člověka to není problém, ale váš klient musí došlápnout až na podložku,“ ukazuje Casková studentkám. Sama je fyzioterapeutkou, na hiporehabilitaci se specializuje a vyučuje ji. Neujde jí žádný detail. Zkoušky škola pořádala poprvé a podstoupili je jak koně, tak studenti. Kobylky Giny a Ema díky nim mohou vozit všechny, jimž hiporehabilitace pomáhá, a patnáct studentek v maturitním ročníku získalo další odbornost navíc.
„Chci, aby studenti měli možnost získat podobná osvědčení a certifikáty. Díky nim si vyzkouší, co která činnost obnáší, může je to nasměrovat a pomoci jim, až budou hledat uplatnění,“ uvažuje ředitelka školy Blažena Kubíčková.
Jezdit mohou jen když bude pěkně, škole schází krytá jízdárna
I poník bude mít v novém centru své místo, přestože jezdit se na něm nebude. Klienti se nejprve musí se zvířetem seznámit, naučit se ho dotýkat, případně ovládat. Poník si tak bude užívat hlavně mazlení, případně se s dětmi projde ohradou, zastaví na povel a znovu se rozejde. „Máme třeba dítě po mozkové obrně. Plete mu z hřívy copánky a tím procvičuje jemnou motoriku,“ popisuje učitelka Jarmila Marciánová.
Právě ona je středem celého nápadu. Když v roce 1996 přibyli do školního statku koně, začala s nimi hiporehabilitaci cvičit. Ještě jako zapálený amatér otevřela kroužek pro studenty. A protože se do školy chodívaly na zvířata dívat děti ze Základní a mateřské školy speciální Na Barbořině, byli i zájemci o svezení.
Ke skutečné hiporehabilitaci ale škole scházel odborný garant a potřebné zkoušky. Nyní má oboje a službu začne nabízet veřejnosti. Zatím jen při dobrém počasí. „Schází nám krytá jízdárna. Prostory pro ni máme, ale na stavbu je potřeba zhruba jeden a půl milionu. Zatím nevíme, kde peníze získat,“ podotkla Kubíčková.
Zdejší koně jsou extrémně klidní a ochotní spolupracovat. Člověku absolutně důvěřují, nechají se ovládat a spolehlivě reagují na povely. Zároveň ale poznají třeba to, že člověk klouže z jejich zad. „V tom případě zastaví. Umí také jít pravidelně nebo střídat kroky, když krok protáhnou, změní se jejich pohyby, které se přenáší na člověka,“ vysvětluje jedna ze studentek Věra Bendová.
Během zkoušek před koněm náhle vystřelí barevný deštník, spadne berle, jezdec upustí bundu nebo mu na krk navlékají obruče. Klid zvířete ale nenaruší ani štěkající pes, smích či pohyb kolem ohrady.
„Nesmí se ničeho leknout, stává se, že mu klient najednou zakřičí do ucha, kopne ho, když nasedá, ani na to nesmí reagovat,“ říká další ze zkoušených Klára Bordovská.
Hiporehabilitace rozhodně má budoucnost, pomáhá široké skupině lidí – od dětí s poruchami chování či hyperaktivitou přes mentální, smyslová a tělesná postižení až po lidi po úrazech či seniory.
