Na Slovácko se vrací několikrát do roka. Aby vzpomínal na dětství strávené ve Vracově, potkával se s přáteli a ve svých osmdesáti letech si užíval odpočinku.
„Mých dobrých filmů, kterých si vážím a chtěl bych si je zapamatovat, bych napočítal tak na prstech jedné ruky,“ konstatoval skromně Josef Somr, držitel Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
Přitom jste ale natočil hodně přes stovku snímků.
To ano, ale k některým bych se ani nevracel. Navíc pro mě toto povolání nebylo zase tak osudové. Docela dobře si umím představit úplně jiný styl života. Když jsem odešel z Národního divadla, profesor Lukavský se rozzlobil, že z Národního se neodchází. Že z něj se musí člověk nechat vynést nohama dopředu. Ale já jsem říkal, že chci umřít v posteli a doma.
To je v Praze, nebo ve Vracově?
Kousek domova mám tady na Slovácku, kam se vždy rád vracím. Ale dlouho už jsem v Praze, takže nemám problém, jestli umřu tam nebo tam.
Cítíte rozdíl mezi „svým“ Slováckem ve Vracově a tímto hradišťským?
Víte, nejsem tady tak často, abych to mohl srovnávat. Ale pamatuju si, jak jsme tady točili film Žert. Od té doby se Hradiště velmi změnilo.
Jak na Žert vzpomínáte?
Tím, že to bylo zamlada, bylo to krásné. Byl jsem rád, že se to natáčelo tady, měli jsme výbornou partu, spřátelili jsme se i s Hradišťanem. A je škoda, že Žert se na dlouhou dobu ztratil. Tehdy měl šanci být publiku blíž než teď, po třiceti letech.
Josef Somr na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Berou vás ve Vracově pořád jako svého, nebo už jste pro ně Pražákem?
Je to obapolné. Pan režisér Macháček v Praze vždycky říkal: „Á, Somr byl na Moravě.“ Protože když překročím hranice Vracova, okamžitě mluvím nářečím a pak i v Praze je poznat, že su Moravák a k tomu kraji blízko. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že skončím v Čechách. Vždycky jsem si od Čechů udržoval odstup.
Cítil jste to jako handicap?
Ne. Já jsem nebyl tak zarputilý. Věděl jsem, že dobří lidé i blbci jsou tam i tady.
Užíval jste si i natáčení slavných Ostře sledovaných vlaků?
Byl to můj první film, takže na to vzpomínám trochu s rozpaky. Všechno jsem se teprve učil.
Jak se vám točila ta slavná scéna, při které jako výpravčí razítkujete pozadí kolegyně Jitky Zelenohorské?
Velmi rád se přiznám, že ne všechna razítka jsem dával já. Některé si vymínil režisér sám a dělal to, myslím, i raději než já. (směje se)
Nestyděl jste se jako člověk ze silně katolického Slovácka?
Bral jsem to normálně. Ale rodiče to nikdy přes srdce nepřenesli. Málem jsem za to byl bit. Po filmu se tatínek zle rozzlobil a říkal, že podobná erotická situace by se na štrece nikdy stát nemohla.
Byl z toho poprask i na vesnici?
Neměl jsem pak dobrou pověst. Moc lidí to nepřijalo, žádná hrdost se nekonala.
Teď se to určitě změnilo.
Víte, před dvěma lety mě tam potkala jedna tetička a říkala: Jožko, toš ty nemožeš byt dobrý herec, tys eště nebyl v Kufru. Co na to říct? (směje se)
Ale zahrál jste si železničáře, kterým jste v dětství chtěl být, že?
Hrozně jsem chtěl stát se strojvůdcem. Jako malý jsem chodil na železnici za tatínkem. Ve filmu jsem si mohl konečně zatáhnout za páku, aby se lokomotiva rozjela. To se mi pak už nikdy nepodařilo. Řídil jsem i letadlo nebo loď, ale lokomotiva byla nejkrásnější.
Tušil jste tehdy, že vzniká snímek, který bude později tak úspěšný?
Ne. Vždyť pro Menzela to byl jeden z prvních filmů po škole. A Hrabal byl taky objevem pro literaturu i film. Osobně jsem se jen snažil, abych toho zkazil co nejméně. I tak se na to nemůžu dívat, protože přitom cítím velikánské mrazení v zádech.
Myslíte teď po letech?
Ne, vůbec. Já jsem to viděl snad jednou a půlkrát. Nemám na to nervy.
Takže jste neviděl ani novou digitalizovanou verzi, kterou uvádí Letní filmová škola?
Ne. A doufám, že ani neuvidím. Ale nejde jen o Ostře sledované vlaky. Nedívám se na žádné své filmy.
Proč?
Víte, já mám vždycky takový pocit, že to není dobré, že bych to raději udělal jinak. Ale už to nejde. Je to nevratné.
Ani když se na filmy dívala rodina, tak jste u toho nebyl?
Z mé rodiny se na to naštěstí nikdy nikdo nedíval. Nikdo mě nehladil po hlavičce, aby mě pochválil.
Užili jste si aspoň nějakou slávu poté, kdy film získal Oscara?
Užil jsem si to tak, že když Menzel přiletěl na letiště v Praze, tak jsem ho tam osobně přivítal. To bylo vše. Veškerá sláva.
Překvapuje vás, že i půl století staré filmy zajímají mladou generaci?
Tak asi to pořád stojí za dívání. Hlavní zásluhu na tom má dobrá literatura od Hrabala. Byla to nová poetika, která se dostala do filmu a je pořád přitažlivá a platná. Myslím, že to bude docela slušný film i za sto let.
