„Ženy vojáků mají málokdy snadný život, a Irena Svobodová ho snadný neměla, v některých obdobích připomínal spíš antické osudové drama,“ napsal ve své knize Osm žen z Hradu Pavel Kosatík.
Ne náhodou. Především za druhé světové války prokázala žena budoucího prezidenta Ludvíka Svobody obrovskou dávku osobního hrdinství.
Rodačka ze Cvrčovic na Kroměřížsku se za Ludvíka, který byl o pět let starší, provdala v roce 1923. Osm let žili na Podkarpatské Rusi, narodil se jim syn Miroslav a dcera Zoe. Později se přestěhovali do Kroměříže.
Po začátku německé okupace v roce 1939 byl podplukovník Svoboda, stejně jako jeho kolegové, demobilizován.
„My, děcka, jsme nějak samozřejmě pociťovala, že tatínek, důstojník československé armády, bývalý ruský legionář, nesloží ruce v klín,“ vzpomínala později dcera Svobodových Zoe.
Tak se také stalo. Svoboda s manželčiným souhlasem odchází v červnu 1939 ilegálně do Polska. Irena mezitím pokračuje na Kroměřížsku ve spolupráci s Obranou národa. Po zatčení řady jejích členů se stává jednou z hlavních postav odboje v regionu.
Syn Miroslav zemřel v Mauthausenu
Její role nabývá na významu zejména po 10. září 1941, kdy u nedalekého Dřínova seskakují čtyři českoslovenští parašutisté vyslaní ze Sovětského svazu. Svobodová a někteří další účastníci kroměřížského odboje poskytují výsadkové skupině pomoc včetně střechy nad hlavou, a to s velkým rizikem prozrazení.
„Někdy pobýval u nás jen jeden z parašutistů, někdy se jich sešlo i více, dva, tři,“ píše Zoe Klusáková-Svobodová ve své vzpomínkové knize O tom, co bylo.
Přesto postupně všechny členy výsadku odhaluje a zatýká gestapo, na stopě jsou i mnoha jejich pomocníkům. Několikrát Němci vtrhnou přímo ke Svobodovým domů.
Před hrozbou zatčení proto rodina 13. listopadu 1941 narychlo prchá z Kroměříže. Dočasnou skrýš nachází u rodiny a přátel Ludvíka Svobody v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině.
Sedmnáctiletý Miroslav odtamtud vyráží do Brna a Nezamyslic varovat před možným zatčením další odbojáře. Koncem listopadu 1941 ho však zatýká gestapo.
Přes Ostravu a brněnské Kounicovy koleje se Miroslav dostává až do Mauthausenu, kde 7. března 1942 umírá. Místo pobytu své matky a sestry však Němcům nikdy neprozradil.
Z Hroznatína, kde obě ženy mezitím gestapo začíná hledat, se Irena se Zoe přesunují do blízkého Nového Telečkova. Když jim začne hrozit prozrazení i tam, odcházejí na jaře 1943 do Džbánic poblíž Moravského Krumlova, kde je skrývá sedlák Černý.
Právě ve Džbánicích se obě ženy dočkaly v květnu 1945 osvobození. O několik dní později se Irena Svobodová opět setkává se svým mužem, v té chvíli už armádním generálem a ministrem národní obrany v poválečné vládě.
