Ze starších snímků mládežnických reprezentačních výběrů se směje spolu s Petrem Čechem, Milanem Barošem, Davidem Lafatou nebo Tomášem Hübschmanem. Kdoví, třeba to mohl dotáhnout ve fotbale tak daleko jako oni.
Jenže to už Petr Švach nikdy nezjistí – a stejně už je to jedno. Slibně rozjetou kariéru si sám od začátku soustavně ničil lehkovážným životem. Už tehdy propadl alkoholu, který ho loni v říjnu podruhé přivedl do protialkoholické léčebny.
„Byly doby, kdy jsem si nadával, že nebýt pití, mohl jsem být jinde. Ale teď už to tak neberu,“ říká 33letý Švach.
I přes svoje excesy si dokázal vydělávat fotbalem jako profesionál. O ten mu už však nejde. Teď se snaží zdolat soupeře, který je daleko záludnější než protihráči na zeleném pažitu.
„Alkohol mě připravil o fotbal, práci, přítelkyni... Nechci ještě přijít o dceru,“ bojí se nejhoršího.
Z fotbalových flamendrů jako on by trenéři poskládali nespočet jedenáctek. Asi nejznámějším alkoholovým hříšníkem s kopačkami byl severoirský bohém George Best. Nejlepší fotbalista Evropy roku 1968 umřel v necelých šedesáti letech na zánět jater způsobený dlouhodobým požíváním lihovin.
Svůj talent utápěla s lahví a sklenkou v ruce také sparťanská legenda Jan Berger nebo stále aktivní Jan Šimák.
Jen někteří se dokázali svému problému postavit čelem. A ještě méně jich o něm veřejně promluvilo.
„Hodně lidí mi volá a ptá se, co se mnou je. Nestydím se za to, že jsem v léčebně, ale nechce se mi pořád odpovídat,“ vysvětluje Švach jeden z důvodů, proč se odhodlal k nezvykle otevřené zpovědi.
Svým smutným příběhem však chce především varovat možné následovníky. „Kdyby to pomohlo aspoň jednomu klukovi, mělo by to smysl. Myslím, že je to velký problém mladých hráčů, když si čuchnou k penězům a bezstarostnému životu. Měli by si dávat pozor.“
Baroš a Matušovič šli domů, ale já seděl u piva do rána
Možná to z jeho úst zní vzletně, ale můžete mu věřit. Sám byl takovým klukem, když si ho v sedmnácti letech vytáhl Baník Ostrava.
„Ze Slavičína do Ostravy to byl pro mě velký skok,“ líčí Švach.
Skok, který nezvládl. Jako nadějný mládežnický reprezentant dostal smlouvu a nechal učňáku. Kombinace peněz a volného času namíchala zdraví nebezpečný koktejl.
„Nastal strašně bezstarostný život. Ráno trénink, po obědě volno. Se staršími spoluhráči jsem měli pronajatý byt. Co odpoledne? Pojďme na pivo, tak jsme vyrazili. Tam byl začátek,“ vzpomíná Švach.
Milan Baroš a Miroslav Matušovič. To byli Švachovi spolunocležníci, spolu vyráželi na tahy ostravskými bary a hospodami. „Narozeniny, oslavy. Málokterou akci jsme vynechali.“
Na rozdíl od něho ale jeho kumpáni věděli, kdy přestat, a to se jim nakonec vyplatilo.
„Kolikrát odešli domů dříve, zatímco já jsem seděl až do rána. Milana si vytáhli do áčka, chytl šanci, změnil se jako člověk. Byl rozumnější, pochopil to. Netrvalo moc dlouho a šel i Mira. Zůstal jsem pak sám na bytě,“ označuje Švach moment, kdy se růst jeho fotbalové křivky zlomil dolů.
„Dříve jsem si to ani neuvědomoval, ale pak jsem to vyhledával sám. Byl jsem to já, kdo je zkouší strhnout. Navykl jsem si pít, hlavně pivo, ale pořád v mezích.“
Když do toho spadl, dva týdny ho nebylo
Z ofenzivního šikuly, který dal v deseti zápasech reprezentační osmnáctky čtyři branky, se najednou stal padlý talent.
Co na tom, že Matušoviče jeho minulost dohnala před dvěma lety, když s téměř dvěma promile alkoholu v krvi naboural se svým vozem do jiného. S Baníkem a Spartou stihl získat tři tituly. Ještě lepší kariéru udělal Baroš ve slavném Liverpoolu.
Švach naopak v ostravské rezervě brzy ztratil perspektivu a putoval na hostování do druholigových Pardubic.
„Tam to skončilo fiaskem,“ vrací se k půlroku na východě Čech.
Chvíli sekal dobrotu, jenže pak se vypařil a trenér Martin Pulpit ho marně naháněl. „Nikdo nevěděl, co se mnou je. Zase jsem to toho spadl, dva týdny mě nebylo.“
Když se objevil, vyfasoval mastnou pokutu, vypadl ze sestavy, na jaře se hlásil zpátky v Ostravě a následovala krátká epizoda v Hranicích.
Mezitím se zase vrátil do Slavičína, kde v divizním týmu nad všemi vyčníval.
„Když jsem nepil, dařilo se mi všechno, na co jsem sáhl,“ povídá Švach.
Že je alkoholik, si dlouho nepřipouštěl
Sinusoida jeho alkoholových poklesků a abstinence se už ale začala dávno odvíjet a nezastavilo ji ani dvouleté angažmá v Kunovicích, které byly tehdy stabilním účastníkem druhé nejvyšší soutěže.
„Tři čtyři měsíce jsem vydržel, pak jsem se zase spustil a třeba dva týdny v kuse pil,“ povídá Švach.
Kunovice, to je vinařský kraj a občasné absence hráčům procházely. O Švachově závislosti na Slovácku nevěděli. „Byl to takový domácí klub. Že někdo došel, nebo nedošel, se tak moc neřešilo.“
Ani Švach neřešil svoje trable. Věděl o nich, ale raději je jen zasouval do podvědomí. Krize vygradovala poté, co Kunovice zbankrotovaly, a on se objevil zase v rodném městě.
„Pořád jsem si nepřipouštěl, že můžu být alkoholik, že můžu být závislý. Vždycky jsem nad tím chtěl vyhrát sám. Až s odstupem času jsem pochopil, že alkohol je to jediné, co neporazím,“ připouští Švach.
Oči mu pootevřel pobyt v protialkoholické léčebně, kam ho na konci roku 2006 odvezli rodiče proti jeho vůli. „Bydlel jsem u nich. Měli strašné starosti, když nevěděli, co se mnou je. Dali mi nůž na krk. Buď se půjdu léčit, nebo mě vyhodí z domu.“
Při angažmá ve Zlíně začal pít sám
Když opouštěl brány kroměřížského ústavu, byl přesvědčený, že je čistý. Víru podporoval nový vztah. „Měl jsem štěstí, že jsem Evu potkal. To mně při abstinenci hodně pomohlo,“ říká Švach o své expřítelkyni.
„Věděla, že jsem po léčení. Jak jsme se více poznávali, tak jsme se o tom bavili. S odstupem času pak přiznala, že to podcenila.“
Švacha po nějaké době začal opět pokoušet alkoholový démon a roznětkou byl - jak jinak - zase fotbal. Ve Slavičíně zářil, provinčnímu klubu vydatně pomohl vykopat třetí ligu. Jeho výkonů si všimli ve Zlíně a v zimě 2010 tam podepsal profesionální kontrakt.
„Pro mě byl vrchol, když po tom všem jsem se dostal na úroveň, že jsem se mohl znovu živit tím, co jsem uměl,“ líčí.
Vítězství to ale bylo jen zdánlivé. „Hřešil jsem, že nejsem doma. Kolikrát byly dva tréninky za den, zůstával jsem na hotelu, spouštěl jsem se,“ líčí Švach.
Pil sám. „Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl. Skrýval jsem to.“
Důvod si vždycky našel. „Byla to klasická ukázka závislosti. Odměňoval jsem se za to, že jsem zahrál dobře. A když se mi nedařilo, zbytečně jsem si to bral a opět jsem byl u alkoholu.“
Propadl i sportovním sázkám a kasinu
Dlouhou si dával pozor, aby nikdo nic nepoznal. Nic netušil ani kouč Alois Skácel. Všechno prasklo, když se Švach dva týdny neukázal na stadionu. Trenérovi vzkázal, že je nemocný.
„Pak jsem mu na rovinu řekl, jak to se mnou je. Nevyhodil mě. Byl ten, kdo za mnou stál. Hodně mi pomohl, našel mi lékaře, který to se mnou probíral,“ děkuje mu Švach zpětně.
O jeho potížích se dozvěděla také kabina, pomocnou ruku nabídl spoluhráč Jan Jelínek. „Při jednom tahu mě hledal, jezdil po hospodách a nakonec našel. Vzal mě k sobě domů, ale než se vrátil z tréninku, tak jsem zase zmizel do hospody. Vždycky jsem ho zklamal.“
Problémy se kupily. Švach totiž propadl sázení. „Byla to kompenzace za alkohol. Říká se, že když abstinujete od jedné drogy, tak máte blíže k druhé,“ dozvěděl se zpětně.
Automaty ho nebraly, peníze utrácel za sportovní sázky a v kasinu. „Jeden čas ve Zlíně mě hodně dostávala ruleta. I když jsem dost prohrál, dluhy jsem neměl.“
Kombinace alkoholu a gamblerství ho zevnitř rozkládala, málokdo to však rozpoznal.
„Vypadal jsem šťastný. Kdo mě zná, řekne, že se pořád směju. Často byl opak pravdou. Byla to přetvářka. Trpěl jsem depresemi, kolikrát mi bylo ze mě do breku.“
Pro návrat do léčebny se rozhodl po desetidenním tahu
Ze Zlína však v létě 2012 zmizel z jiných důvodů. Už neměl stání. Mezitím se mu s přítelkyní narodila dcera Eva a odloučení od ní snášel čím dál tím hůře.
„Cítil jsem, že jsem ve Zlíně dosáhl stropu. Neměl jsem motivaci ani žádnou jistotu. Smlouvu jsem dostal dvakrát na rok. Ve Slavičíně mi slíbili dobrou práci, k tomu fotbal. Těšil jsem se zpátky. Ale vracel jsem se kvůli dceři. Víkendy byly zabité, jezdili jsme po celé republice. Kolikrát na dva dny,“ vysvětluje Švach.
Známé prostředí však na něho mělo zhoubný vliv, byť na rodném pažitu jako vždy fotbalově exceloval. Ikoně klubu si málokdo dovolil říct pravdu do očí.
„Vždycky mi dali šanci, na to jsem hřešil. Když jsem do toho spadl, tak jsem si říkal, že to zase nějak dopadne a nějak bude,“ vykládá Švach.
Jenže nebylo. V závislosti znovu lítal a ještě více než dříve. Trpělivost došla i přítelkyni, před rokem se rozešli.
„Dlouho při mně stála, ale nejde to donekonečna. Hodně si se mnou vytrpěla. Nejhorší to bylo pro malou. Týden jsem se toulal a ona se ptala, kde je taťka.“
Dostal se do alkoholové spirály, která ho zavedla znovu do léčebny. Tentokrát se ale nenechal k hospitalizaci přemlouvat. Uvědomil si, že balancuje na hraně propasti.
„Rozhodl jsem se ze dne na den po desetidenním tahu,“ prozradil Švach.
Podrobnosti si nechává pro sebe, nebo o nich neví. Podle náznaků to však byla brutální jízda. „Vůbec nic jsem nejedl, jenom jsem chlastal. Šlo o život. Vůbec jsem se z toho nemohl dostat. Nevěděl jsem, jak dál. Jediné, co mě napadlo, byla léčebna. Ráno jsem požádal rodiče, ať mě odvezou do Kroměříže.“
Restart celého života
Než ho zapsali mezi pacienty, skončil ze zbytkovým alkoholem na záchytce. Zní to divně, ale paradoxně to bylo poprvé. Za sebou má větší část pobytu v psychiatrické léčebně, zanedlouho uzavře tříměsíční cyklus.
„Beru to jako restart celého života. Bylo toho už opravdu dost. Musím se postavit na vlastní nohy,“ nakazuje si Švach.
Za zdmi starobylého ústavu hledá odpovědi na otázku „proč“. Nejvíce mu dávají rozhovory s psycholožkou.
„Ještě hledáme, ale spoustu věcí jsem na sobě poznal. Svoje problémy jsem dusil v sobě, nechával je být. Schovával jsem se před nimi a spoléhal, že je někdo vyřeší za mě. V alkoholu jsem hledal útěk od reality.“
Přiznává, že má ze sebe strach. „Alkoholik není nikdy vyléčený. Bude abstinujícím alkoholikem do konce života. Jsou tady lidé, kteří abstinují dvacet let, pak se napijí a spadnou do toho v ještě větší intenzitě.“
Radí mu, aby od základu změnil život - místo bydliště, práci, rodinu.
„Lidé, kteří dlouhodobě abstinují, to tak udělali. U mě to ale není tak lehké, abych začal úplně od začátku. Nejsem připravený na to, abych nevídal malou,“ naznačuje, co ho drží ve Slavičíně.
Tentokrát už léčebnu opouští s pokorou
Navíc ho ani nevyhodili ze zaměstnání, v klubu se domluvil, že to opět zkusí. Uznává, že to není ideální krok, ale věří, že nyní pokušení odolá.
„Myslím, že to zvládnu, ale odcházím s velkou pokorou, což v roce 2007 nebylo,“ tvrdí.
A aby svoje slova podpořil, hodlá si najít psychologa a využít možnosti rekondičního pobytu v Kroměříži. Dobře ví, že další přešlap by mohl mít naprosto fatální následky.
„S bývalou přítelkyní máme hezký vztah, dceru můžu vídat, kdy chci. Nedám na ni dopustit. Ale když piju, tak zapomenu i na ni, a to už nechci dovolit,“ dušuje se.
Symbolické je, že brány léčebny opustí 3. února. Den před jejími čtvrtými narozeninami.
