Publicista Jaroslav PospíšilBaťovským tématem se zabývá řadu let a napsal o něm už několik publikací. Momentálně pracuje na knize o šéfovi baťovského koncernu Albertu Miesbachovi. Vypadalo to, že vás přednáška historika Marka nadzvedla. Nesouhlasíte s jeho závěrem, že zlínské vedení vědělo o využívání Židů? Takže vás nepřesvědčil? |
Zlínský archivář a historik Martin Marek z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně se tématem zabýval podrobně a dlouho. A poté, co jeho závěry jako první letos v lednu prezentovala MF DNES, předstoupil Marek před veřejnost (o jeho práci čtete zde).
Sál zlínské knihovny byl plný. Nechyběli fotografové, kameramani, reportéři. Ani nažhavení Markovi odpůrci. Takhle "suchá" vědecká přednáška nezačíná. Pak začala padat fakta. Marek popisoval fungování obuvnického koncernu Baťa za války.
A pomalu se dostával k tomu, že firma za vědomí zlínského vedení - v němž už nepůsobil Jan Antonín Baťa, který emigroval do Ameriky - ve velkém využívala Židy ve svých dceřiných společnostech v polském Chelmeku a Radomi, německém Ottmuthu i Sezimově Ústí. Mluvil tiše, věcně.
"Filiálky nebyly odpoutané od Zlína. Jejich provázanost je zřejmá," vysvětloval Marek.
Pracovali v nelidských podmínkách
Proto znělo děsivě, že na podzim roku 1942 v areálu továrny Baťa v Chelmeku stál barák obehnaný ostnatým drátem. V noci se v něm židovští vězni z nedaleké Osvětimi snažili načerpat síly, aby ráno mohli pracovat.
Podnik si jich najal 100 až 150 i s nacistickými bachaři. V nelidských podmínkách čistili rezervoáry vody od bahna. Mnoho jich zahynulo.
"Při tomto pracovním nasazení zemřelo nejméně 47 lidí, zřejmě jich však bylo víc," přiblížil Marek.
Na stěnu promítal dokumenty, které posbíral v archivech různých zemí. Objevila se tam i vážná tvář Mathiase Carniala, osvětimského vězně. 3. listopadu 1942 začal pracovat v Chelmeku, 25. listopadu skončil se zlomeným zdravím v lágrovém špitálu.
Továrnou v Radomi podle Marka prošlo až 900 Židů z městských ghett. Měli se lépe než vězni v Osvětimi. V Ottmuthu ale zemřel minimálně jeden člověk.
Tehdejším šéfem zlínského koncernu byl Albert Miesbach. V představenstvu figurovali i Dominik Čipera, Josef Hlavnička, Hugo Vavrečka, František Malota a Hynek Baťa. I po letech velmi respektované osobnosti.
Kdo byl "divák" a kdo "pachatel"?
Někteří přítomní proto nedokázali přijmout tvrzení, že by právě tito lidé o zneužívání Židů věděli a pouze mu přihlíželi. Marek je nazval "diváky" a vedení v Chelmeku označil přímo za "pachatele".
"Vy nemáte představu, co podnikání obnáší. Vidíte v něm jen zisk. Dělá mi to starost," vzal si slovo v diskusi po skončení přednášky šéf Nadace Tomáše Bati ve Zlíně Pavel Velev.
Pak zesílil kalibr. "Kdo vás platí? Židé?" ptal se Velev, načež to sálem zašumělo a kdosi řekl "fašisto".
"Chtěl jsem ukázat, že baťovské firmy expandovaly i díky zaměstnávání Židů," reagoval Marek.
"Nevidím příčinnou souvislost mezi vedením ve Zlíně a tím, co se dělo v zahraničních firmách," ozval se publicista Jaroslav Pospíšil. A i on pak zvyšoval hlas. "Tohle se nedalo poslouchat," zakončil rozčíleně svůj výstup.
Přednášku si poslechli někteří staří baťovci. Pobouření nebyli. "Lidé ve zlínském vedení byli skutečně jen diváky. Do židovské otázky nemohli mluvit," myslí si absolvent Baťovy školy práce Svatopluk Jabůrek.
