Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Architekt Karfík dal tvář Zlínu. V memoárech byl k Baťům kritický

  9:14aktualizováno  9:14
Vladimír Karfík byl tvůrcem slavného zlínského mrakodrapu s pojízdnou kanceláří. Pro firmu Baťa pracoval šestnáct let, během nichž pro Zlín vytvořil řadu pozoruhodných staveb. Uznávaný architekt zemřel před dvaceti lety.

Pod současnou podobu nejznámější zlínské budovy, Baťova mrakodrapu, se podepsal architekt Vladimír Karfík. | foto: Státní okresní archiv Zlín

Nebylo to první setkání se šéfem, z něhož by měl podřízený velkou radost. Na jaře 1930 devětadvacetiletý Vladimír Karfík, nově přijatý architekt ve stavebním oddělení firmy Baťa, pracoval na projektu výškové budovy, která měla vzniknout v Brně. Neměl přesné zadání, a proto si připravil osm různých variant.

Do projekční kanceláře najednou vstoupili vedoucí oddělení Arnošt Sehnal a po jeho boku Tomáš Baťa. Když Karfík ukázal návrhy šéfovi, ten chvíli mlčel. A pak se rozzuřil.

Fotogalerie

„Když někdo může naráz předkládat osm řešení, potom to nemá jasné v hlavě. Člověk, který to má zcela jasné, předkládá jen jednu alternativu,“ vzpomínal Karfík ve svých memoárech na Baťova slova.

Překvapený architekt na odcházejícího Baťu zavolal, že má ještě jeden návrh. To ale neměl dělat. Naštvaný Baťa se otočil, všechny návrhy zmuchlal v papírovou kouli, hodil ji na zem, podupal a vybuchl: „Všem architektům nasrat do huby!“

Toto sloveso bylo jeho obvyklým výrazem nespokojenosti.

Druhý den už klidný šéf dorazil na oddělení a svým spolupracovníkům udělal přednášku o tom, jak si představuje řešení problémů. Přitom mluvil slušně a rozumně. Jeho hněv byl pryč. A Karfíka, který den předtím zvažoval, zda má práce ve Zlíně smysl, si získal na svoji stranu. V budoucnosti toho firma určitě nelitovala.

Na Baťu narazil v Americe

Karfíkův životní osud byl nesmírně bohatý a poutavý. Po první světové válce vystudoval techniku v Praze, ve 20. letech sbíral zkušenosti v pařížském ateliéru Le Corbusiera a pracoval u slavného amerického architekta Franka Lloyda Wrighta.

Vladimír Karfík

Narodil se 26. října 1901 ve slovinské Idriji.

V letech 1919–1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, v letech 1925–1926 absolvoval studijní praxi u Le Corbusiera v Paříži a 1928–1929 praxi u Franka Lloyda Wrighta v jeho americkém studiu Taliesin.

V roce 1930 se vrátil do Československa a stal se vedoucím projektového oddělení Baťových závodů ve Zlíně, kde působil až do roku 1946.

V letech1946–71 učil architekturu na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě.

V letech 1978–82 působil jako hostující profesor a vedoucí oddělení architektury na University of Malta.

Roku 1982 se vrátil do Československa a usadil se v Brně.

Za svou architektonickou i pedagogickou činnost byl mnohokrát vyznamenán.

Zemřel 6. června 1996 a pochovaný je v Bystřici pod Hostýnem.

V letech 1930–46 působil ve Zlíně, odtud zamířil jako profesor na Vysoké učení technické do Bratislavy, kde se stal učitelem několika generací slovenských architektů.

Práce ve Zlíně však byla jednou z nejzásadnějších kapitol jeho života. Dostal se k ní prozaicky. Firma Baťa v Chicagu otevírala nové pobočky a přijel i Jan Antonín Baťa.

Když líčil velkolepé plány podniku, Karfík a spol. jen užasle – a trochu nevěřícně – naslouchali.

„Na to potřebujeme odborníky se zahraničními zkušenostmi a přijmeme neomezené množství vynálezců, učitelů, strojařů, chemiků, architektů a stavbařů,“ zakončil svoji řeč Baťa.

Karfíka tím zaujal, a zajímavý byl i nabízený plat 5 tisíc korun měsíčně. Mimochodem, po zapracování se snižoval na 2 tisíce korun a další příjem byla jen procenta ze zisků, ale i ztrát dosažených v jednotlivých odděleních.

Tehdy Karfík poprvé poznal baťovský systém spoluúčasti pracovníků. Nakonec se rozhodl a 14. dubna 1930 odjel lodí zpět do Československa.

S Gahurou byli rivalové

O Zlínu toho moc nevěděl. Po příjezdu zjistil, že podobu nově budovaného města už před jeho příchodem vytvořil František Lydie Gahura, dvorní baťovský architekt. Karfík však tvář Zlína nadále rozvíjel.

„Na rozdíl od Gahury nebyl na Zlín tak vázaný. Přijel sem jako hotový architekt, který měl rozhled a praxi u světových architektů,“ popsala Ladislava Horňáková, která ve zlínské krajské galerii spravuje sbírku architektury.

Když se pracovně potkají výrazné osobnosti, může to mezi nimi jiskřit. A tohle byl přesně takový případ.

Na jedné straně ambiciózní inženýr a světoběžník Karfík, na druhé o deset let starší a bohémsky založený umělec Gahura. Karfík o něm sarkasticky prohlásil, že uměl jen dva jazyky, „pražštinu z Umprum a valaštinu z Kudlova, kde bydlel“.

„Gahura byl jediný architekt u nás, který postavil město na zelené louce. Byl pravou rukou Tomáše Bati a Dominika Čipery, měl hlavní slovo,“ líčí Horňáková.

Karfík projektoval hotel či ateliéry

Během šestnácti let u firmy Baťa navrhl Vladimír Karfík ve Zlíně a jeho okolí spoustu staveb. Které patří mezi nejzajímavější a nejoceňovanější?

Mrakodrap
Jeden ze symbolů Zlína. Skoro 78 metrů vysoká budova s číslem 21 v baťovském areálu sloužila jako správní sídlo firmy, lidově se jí říká „jednadvacítka“. Zkolaudována byla v prosinci 1939 a podnik vyšla na tehdy závratných 8,8 milionu korun. Tato částka však nezahrnuje vybavení interiérů. Dnes se v ní nachází krajský úřad.

Společenský dům
Dostal se k němu až v době, kdy už byl hotový ocelový skelet podle návrhu Miroslava Lorence. Karfíkův projekt (1932–33) přinesl pro Zlín luxusní a Amerikou inspirovanou budovu, kde v současnosti funguje hotel Moskva.

Evangelický kostel ve Zlíně
Slavnostně otevřen byl na Velikonoční pondělí 29. března 1937. Firma Baťa tehdy prodala církvi pozemek a za výhodnou cenu dodala i kovovou konstrukci kostela. „Na své náklady postavila faru a architekt Vladimír Karfík zpracoval plány ke kostelu,“ popsal šéf okresního archivu David Valůšek.

Společenský dům v Otrokovicích
Karfík na něj vzpomínal jako na svoji „oblíbenou stavbu“. Přitom vznikala složitě na bahnitém území, kolem něhož se musela udělat hráz. Hotovo bylo v roce 1936 a ve stejném roce také vznikla vedlejší základní škola a gymnázium, rovněž dle Karfíkových návrhů.

Koupaliště a lázně
V roce 1939 navrhl moderní padesátimetrový bazén, jemuž se dlouhá léta říkalo Baťák. Osm let poté stál společně s L. Ambrožkem a J. Holečkem u projektu krytých lázní.

Filmové ateliéry
Vznikaly v letech 1935–40 na Kudlově a původně byly založeny jako studio pro natáčení reklamních filmů firmy Baťa. Postupně se však významně rozrostly.

Ředitelské vily
Karfíkův podpis nesou vily ředitelů Vavrečky, Maloty, Hlavničky nebo Čipery z let 1938–39. Vyprojektoval si i svůj vlastní rodinný dům, nacházející se v klidném prostředí na svahu kopce Barabáš.

„Karfík na něj asi trochu žárlil. Gahura se například přátelil s Le Corbusierem, zatímco on byl jen jedním ze stovek žáků, kteří prošli jeho ateliérem,“ doplnila.

Souboj o podobu hotelového pokoje

Jenže Karfík se i tak dokázal prosadit. V roce 1932 měli on a Gahura za úkol navrhnout pokoj v tehdy budovaném Společenském domě (dnes hotel Moskva).

„Podle toho, který pokoj se nám bude líbit, rozhodneme, kdo bude dělat celkový projekt pokoje,“ řekl tenkrát Tomáš Baťa.

Karfík se inspiroval americkými hotely a do každého pokoje s vestavěným nábytkem umístil koupelnu se záchodem, k tomu přidal koberce či telefon. Gahura naopak navrhl pokoje se společnou umývárnou na patře. Výsledek? Jindy maximálně úsporný Baťa vybral nákladnější Karfíkův návrh.

„Zalíbila se mu myšlenka reprezentativního hotelu, který by mohli využívat i zahraniční hosté,“ poznamenala Horňáková.

Jak se stavěl mrakodrap

Po tragické smrti Tomáše Bati v červenci 1932 našel šéfprojektant Karfík společnou řeč i s jeho bratrem Janem Antonínem a zakázek přibývalo. Ve Zlíně navrhl evangelický kostel či školy, je také autorem Společenského domu v Otrokovicích.

Jeho vrcholným dílem se však stal 78 metrů vysoký mrakodrap se 17 patry sloužící jako reprezentativní ředitelství podniku (o mrakodrapu čtěte také zde). Původně se přitom měly stavět tři pětipatrové, propojené budovy.

Karfík ale navrhl mrakodrap, který měl typicky „baťovskou“ výhodu – díky rychlovýtahům přinášel úsporu času při komunikaci mezi pracovníky.

„Mrakodrap je stavebně dražší, ale zvýšený náklad se vyrovná úsporou času pracovníků a úsporou pozemku,“ prohlásil Karfík.

A nechyběl ani naprostý unikát: pohyblivá pracovna Jana Bati, kterou však už po vypuknutí války nemohl využít, protože byl nucen opustit Zlín.

„Karfík se s výškovými budovami setkal už v USA a byl technicky zdatný, takže si na takové řešení troufl. Do Zlína navíc přinesl nové technologie a postupy,“ vysvětlila Horňáková.

„Jako jazykově zdatného člověka jej firma využívala i pro řadu zahraničních prací,“ doplnila.

V memoárech byl k Baťům dost kritický

Karfík ještě před válkou stihl vyprojektovat vily ředitelů podniku Vavrečky, Maloty, Čipery a Hlavničky, kteří jejich stavbou stihli investovat peníze do nemovitosti. Válku přečkal ve Zlíně a rok po ní zamířil do Bratislavy.

„Jako významný Baťův pracovník měl určité stigma, ale na Slovensku nebyl politický tlak tak velký jako například v Praze,“ popsala Horňáková.

Mimochodem, když v roce 1993 Karfík vydal svoje memoáry nazvané Vzpomínky, na oba Bati vzpomínal hodně kritickým tónem a nechyběly ani ironické poznámky na jejich adresu.

„Profesor Karfík byl kriticky založený člověk a ze své tehdejší pozice měl k vedení firmy výhrady. Chtěl pracovat samostatně a nelíbilo se mu, když mu někdo omezoval jeho projekty, ale to u Baťů nešlo. Šéf měl vždy poslední slovo,“ zdůraznila Horňáková.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.