Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Věřím, že diabetes bude jednou vyléčitelný, říká renomovaný profesor Rybka

  8:32aktualizováno  8:32
Lékař Jaroslav Rybka je kapacitou v diabetologii. Snažila se jej získat zařízení v Bostonu, San Franciscu i New Yorku, on ale místo toho byl věrný Zlínu, kde vybudoval světově uznávané pracoviště na boj s cukrovkou.

Zlínský internista a diabetolog Jaroslav Rybka loni obdržel prezidentskou medaili Za zásluhy. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Cen už v životě přebíral hodně, loni se mu ale sešly hned dvě a dokonce státní – medaile Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana a Stříbrná pamětní medaile od předsedy Senátu Jaroslava Štěcha.

Chybělo přitom málo a světově uznávaný diabetolog Jaroslav Rybka mohl budovat kariéru v zahraničí. Jenže nakonec zůstal věrný nemocnici ve Zlíně, kde založil interní kliniku známou i v zahraničí. Působil zde přes půl století.

Nikdy jste toho nelitoval?
Ne. Měl jsem tady dobré podmínky pro práci. To mě zachránilo, stejně jako přátelské vztahy v zaměstnání. V době prostoupené mocí jsem se musel soustředit na práci a na zavádění moderních metod v diagnostice i léčbě diabetu. Lékař prostě nemůže protestovat tím, že dělá zmetky nebo odmítá práci přesčas. Ctili jsme krédo Jana Wericha, který říkal: „Uměním je sehrát se špatnou kartou dobrou hru.“

Takže emigraci jste s vaší manželkou, neuroložkou Vlastou Rybkovou, neplánovali?
Plánovali, bylo to v roce 1968. Ale ona je to závažná věc, protože jsme tady měli staré rodiče, o které jsme se museli postarat. Navíc režim žádné chyby neodpouštěl, krutě trestal i příbuzné. Váhal jsem. Když viděl naše váhání věhlasný profesor Jiří Syllaba, lékař prezidenta Beneše a můj velký učitel, jehož otec léčil prezidenta Masaryka, doporučil nás do nemocnice ve švýcarské Basileji a s Vlastičkou jsme tam odjeli.

Jaroslav Rybka

Narodil se v roce 1931 v Prievidzi na Slovensku. Od roku 1938 žije ve Zlíně. Jeho manželkou byla uznávaná zlínská neuroložka Vlasta Rybková, která zemřela v roce 2013.

Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, byl žákem zakladatele české endokrinologie Josefa Charváta, který byl v roce 1968 nominován na prezidenta republiky. Jeho učitelem byl mimo jiné Jiří Syllaba, zakladatel moderní diabetologie.

V Baťově nemocnici pracoval 55 let. Od roku 1970 do roku 2001 byl přednostou interní kliniky. Začátkem 80. let vytvořil jako první v Evropě diabetologický program, který řešil onemocnění cukrovkou komplexně. V roce 1988 se zlínské interní oddělení stalo Spolupracujícím centrem pro studium diabetu, které jmenovala Světová zdravotnická organizace (WHO).

Je spoluautorem řady mezinárodních klinických studií i mnoha přednášek a odborných textů. Je členem Americké diabetologické asociace, Evropské asociace pro studium diabetu, Mezinárodní diabetologické federace a řady dalších.

Dostal Rytířský řád Pro Merito Melitensi, medaili Slovenské geriatrické společnosti nebo Cenu České internistické společnosti. Letos mu prezident Miloš Zeman předal medaili Za zásluhy a předseda Senátu Jaroslav Štěch Stříbrnou pamětní medaili.

Ale nezůstali...
Po několika týdnech mi profesor napsal, jestli bychom mohli přijet zpět, že se o nás postará. My jsme ve Švýcarsku stejně poznali, že ty naše slovanské duše laděné do moll, by ve Švýcarsku asi trpěly. S emigrací to není tak jednoduché.

Nabídky jste měl i z jiných klinik u nás i v zahraničí, že?
Mohl jsem pracovat v Bostonu, San Franciscu, New Yorku, lákali mě i do Olomouce, Brna i Prahy. Do Prahy jsem jezdil jako aspirant za profesorem Syllabou. Vždycky jsem se ale vracel, protože jsem Zlín považoval za svůj mateřský přístav a pracovat v Baťově nemocnici, která tehdy byla jedna z nejmodernějších v republice, pro mě bylo ctí.

Zlínský rodák ale nejste.
Narodil jsem se na Slovensku, ale českým rodičům. Můj tatínek pracoval na Podkarpatské Rusi na županátě, a když Baťa zakládal nemocnici, požádal slavného chirurga Bohumila Alberta, který tam byl také, aby mu dělal ředitele. A on s sebou do Zlína vzal další lidi. Maminka navíc pocházela ze Zlína, znala se se všemi významnými rodáky, včetně pana Bati nebo starosty Čipery.

Co rozhodlo, že jste se stal diabetologem?
To bylo složitější. Chtěl jsem být atomovým fyzikem, ale naše třídní mi doporučila, abych to nedělal a stal se lékařem. Což je názorný příklad toho, jak velmi mě moji kantoři ovlivnili a nasměrovali. Všichni. Nejdříve jsem pracoval s Vlastičkou na neurologii, což mne jako šachistu velmi bavilo, protože to bylo hodně o přesném a logickém myšlení. Pro mne to ale byl příliš smutný obor. Léčebné výsledky byly tenkrát dost problematické.

Interna byla veselejší?
Ano. A tento obor byl široký a pestrý. Navíc jsem měl na fakultě profesora Pavla Lukla, slavného kardiologa, předsedu Evropské kardiologické společnosti a signatáře dokumentu Dva tisíce slov. Byl to vzácný člověk, kterého režim pronásledoval a po kterém jsem měl převzít funkci na klinice v Olomouci.

Proč jste to neudělal?
Protože mi to připadalo strašně nevkusné. Všichni by mě za to odsoudili a já sebe také. Ale na tom, že se budu věnovat diabetologii, měl velký podíl profesor Syllaba. Byl jednou z největších osobností české medicíny a kultury. Otevíral mi ty správné dveře k velkým světovým odborníkům i slavným pacientům. Navíc mně někdy těmi dveřmi pomohl i projít.

Máte nějaký příklad?
Například jsem se dvakrát setkal s Janem Werichem. Při našem prvním setkání ve Zlíně se rozhlédl a prohlásil: „Ten Baťův Zlín dal hodně přemejšlení a spoustu práce, aby se v něm lidem dobře žilo.“ Byl to nezapomenutelný pacient. Říkal mi: „V umění a medicíně je to podobné. Když chce člověk rozfoukat ohníček, tak se musí ohnout a někdy si musí i kleknout.“

Nepřekvapilo vás to?
On potřeboval tvořit, lékař zase potřebuje léčit. Myslím, že Werich, jak byl velký, vzdělaný, moudrý a statečný, tak si také prožíval těžké chvíle. I já jsem jednou také přišel domů, byl jsem na dně a moje žena Vlastička řekla: „My vidíme, jak jsi vyčerpaný, ale jak ti máme pomoct, když je to tak, jak ty to chceš.“ Od té doby jsem si nestěžoval.

Slavných pacientů jste měl daleko víc, ne?
Desítky. Například jsem léčil Karla Zemana, který byl velmi svědomitý pacient, dodržoval úzkostně všechno, co jsem mu doporučil. Potkal jsem se i s Rudolfem Hrušínským, Vladimírem Menšíkem nebo hercem Jozefem Kronerem. O všech dalších, i těch žijících, píši ve svém Listování ve vzpomínkách, které bych časem rád vydal jako knihu.

Zlínská nemocnice v 80. letech lákala odborníky z celého světa díky vašemu diabetologickému programu. Jak k tomu došlo?
O programovou péči o chronicky nemocné jsem se zajímal ve Světové zdravotnické organizaci, ale i v Bostonu, kde jsem byl jako hostující profesor. Pak jsem ji zavedl i u nás a koordinoval ze Zlína. Byli jsme první pracoviště v Evropě. Řešili jsme diabetes od prevence přes včasnou diagnostiku, včasnou léčbu, prevenci komplikací, prodloužení kvalitního života a řešení podstaty choroby.

Byl jste tehdy na své mladé lékaře přísný?
Doktory jsem ždímal, to je pravda. Musel jsem ovšem velmi vážit, abych byl náročný, ale ne bezohledný. Abych byl ctižádostivý, avšak ne ješitný. My Češi nemáme problém udělat vedoucího z člověka, který nic neumí a potřebuje kolem sebe tři asistenty, čtyři poradce a dva právníky. To dříve nebylo. Pro nás bylo největší odměnou dosažení specializace.

Myslíte, že dnes se vzhlíží k nadřízeným stejně, jako jste to dělal vy?
Ano. Většina si sice myslí opak, ale přece není možné, abych si třeba já svou autoritu budoval u mladších kolegů jen na faktu, že jsem Štír, což jsou autoritativní osobnosti. Myslím, že mladý lékař chce, aby se mu někdo věnoval a ukázal mu směr.

Jak se od dřívější doby změnila léčba cukrovky?
Je úžasný pokrok v transplantacích, jsou účinnější léky, bezbolestné jehly i měření, výtečné léky, moderní inzuliny, které snášejí dobře i děti. Je naděje na techniku, která nebude určovat jen hladinu krevního cukru, ale i dávku léků, aby to pacienti měli individuálně nastavené. Diabetes je pořád náročná, záludná a tichá nemoc. Ale věřím, že jednou bude vyléčitelná.

Takže vývoj je stejně rychlý jako v jiných oborech?
Snad ještě rychlejší. A to proto, že na tuto chorobu jsou peníze, což je nutná podmínka. Jen díky tomu se novinky dostanou k pacientům. Proto jsem u nás založil diabetickou asociaci, která spojuje různé lékařské profese s pacienty i rodiči nemocných dětí. Když jsme na ministerstvo zdravotnictví chodili s žádostí o peníze každý zvlášť, tak to nefungovalo. Teď to jde. Stejně tak se postupuje v USA nebo v Holandsku, není to tedy moje původní myšlenka.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Zřícenina hradu Lukov.
Máme otevřeno, hlásí hrad Lukov. Kvůli moru divočáků mu ubylo návštěvníků

V polovině srpna mají v pokladně hradu Lukov na Zlínsku jen polovinu peněz ze vstupného než obvykle. O tom, co stojí za náhlým odlivem návštěvníků, mají jasno...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Za externí právníky dají některá města desetitisíce, jiná i miliony

Ačkoliv radnice mají svá právní oddělení, na vybrané úkony si najímají advokátní kanceláře, které řeší hlavně složitější spory. Většina měst platí ročně „jen“...  celý článek

Ukázka toho, co vidí člověk v psychobudce
VIDEO: Schizofrenikem na zkoušku: V hlavě mám zmatek, vše je rozostřené

Unikátní zařízení, které simuluje, jak vnímá člověk se schizofrenií, je nyní volně přístupné ve Zlíně. „Psychobudku vyvinuli na 1. lékařské fakultě Univerzity...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.