Marek a Eliška, kamarádi z onkologického oddělení olomoucké nemocnice.

Marek a Eliška, kamarádi z onkologického oddělení olomoucké nemocnice. | foto: Alena Skřipská

V nemocnici vzniklo jedno velké přátelství. Děti spojil boj s leukémií

  • 3
Tříletý Marek strávil devět měsíců v nemocnici. Dokončil totiž jednu fázi léčby akutní leukemie a i když stále ještě bere léky, má dobré vyhlídky na úplné uzdravení. Z nemocnice si navíc přivezl i jednu novou kamarádku.

V ruce drží figurku dinosaura a dívá se trochu ostražitě. Velké hnědé oči varují, že na cizí lidi v domě není zrovna zvědavý. Ale je tady i máma a hlavně Eliška, takže nakonec tříletý Marek usoudí, že je všechno v pořádku.

„Návštěvy k nám chodí jen málokdy. Potřebujeme, aby Marek nebyl nemocný. Jenomže teď chytne každého bacila,“ říká jeho maminka, když si sedáme ke kuchyňskému stolu v domě v Nedašově, malé obci kousek od hranic se Slovenskem. Z okna je vidět kopec a les na kraji vesnice. Ten má Marek rád.

Listuje v encyklopedii zvířat a pokukuje po Elišce. Je o půl roku starší než on a je to jeho kamarádka. Rčení na život a na smrt tady dostává mnohem reálnější význam. Obě děti nedávno absolvovaly léčbu akutní leukemie a jejich přátelství vzniklo ve fakultní nemocnici v Olomouci.

Strávily tam spolu devět měsíců. Jejich maminky prožívaly stejný strach, beznaděj, ale i štěstí. To když léčba zabírala tak, jak měla, a když nakonec mohly z nemocnice odejít. Pro tuto chvíli mají děti vyhráno, jisté to ale bude až za pět let.

Eliška pochází z Vražného, pár kilometrů od Nového Jičína. I ji musí rodiče bedlivě hlídat, aby nenastydla. Děti totiž stále berou léky, mají jen slabou imunitu a každé nachlazení znamená přerušení léčby. A tím pádem i její prodloužení.

Udržet Elišku doma je ovšem problém. Možná proto se s Markem tolik doplňují. „Ona je živel, Mareček je klidný,“ potvrzuje maminka holčičky, která právě mává kouzelnickou hůlkou a čaruje. Za okamžik děti mizí v pokojíčku, odkud se ozývá hromový řev. To nejspíš ti dinosauři.

Zabavit dvouleté dítě v nemocničním pokoji je peklo

„Marek několik týdnů nemohl dělat nic jiného než sledovat pohádky nebo prohlížet knížky. Zůstalo mu to,“ vykládá maminka. „A nejspokojenější je, když může zůstat v pyžamku,“ směje se.

O pobytu v nemocnici mluví obě ženy klidně, přestože vzpomínají na paralyzující strach, výkyvy nálad, které u dětí provázely chemoterapii, nebo na to, jak těžké je zabavit dvouleté dítě v nemocničním pokoji. „To je prostě peklo,“ směje se Markova máma.

Nerozhodí je ani, když popisují určení diagnózy a svoje první pocity. Marek si namohl kotník a dlouho nemohl na nohu došlápnout. Proto jej lékařka poslala na rozbor krve. Pak už jen bleskově zabalit nejnutnější věci a hlásit se na onkologickém oddělení.

„Strašně mě to vyděsilo. Netušili jsme, co máme čekat, brečela jsem a pořád dokola přemýšlela proč,“ popsala žena.

Netrvalo to ale dlouho. Ani nemohlo, musela se soustředit na syna a taky na devítiletou dceru. I pro ni byla nemoc sourozence velký zásah do života. Přestože měla doma tátu, maminka jí scházela.

Poprvé byla v nemocnici 42 dnů. Markova léčba se komplikovala neustálými infekcemi, část jí strávil v izolaci a z pokoje se dostal jen minimálně. Další měsíce se vždy na pár dnů vraceli domů a znovu odjížděli do nemocnice.

Léčbu dokumentovala fotografka

Elišku zase skolily vysoké teploty, které nepřestávaly. Na pohotovosti jí vzali krev a přímo odtud ji sanitka odvezla do nemocnice. „Co se mi honilo hlavou? Otázka, jestli mi dcerka umře. Vzápětí jsem si ale odpověděla, že ne. Že to vybojujeme,“ vypráví druhá z maminek. V té době byla krátce těhotná a Eliščin bráška se narodil ještě dřív, než její léčba skončila.

Obě maminky několikrát bezděky poděkují a pochválí všechny, které v nemocnici potkávaly. Nikdo je nikdy neodbyl, na všechny otázky dostaly odpovědi.

V podstatných okamžicích s nimi byla v nemocnici ještě jedna žena. Fotografka Alena Skřipská dokumentovala nejdůležitější okamžiky léčby. Provázela je celou dobu, když děti ležely v postelích, hrály si nebo když jim začaly vypadávat vlasy a maminky jim je stříhaly na krátko.

„Přátelství těch dětí je skutečně výjimečné. I když jsou tak malé, dokázaly se podporovat, když jednomu bylo zle. Určitě jim to pomohlo,“ tvrdí Skřipská.

Z fotografií pak vznikla výstava, která je v těchto dnech k vidění v sídle Zlínského kraje. Rodiče souhlasili, sami na sobě si totiž ověřili, jak málo se o léčbě leukemie ví. A i když jejich děti transplantaci kostní dřeně nepotřebovaly, rádi pomohou přesvědčit lidi, aby se přihlásili do registru dárců.

Ten zatím čítá zhruba padesát tisíc lidí z České republiky, z nich 5 120 pochází ze Zlínského kraje. Dárcem se ale nakonec stane jen jeden člověk ze sta.

Obě děti měly od začátku dobré vyhlídky, hned první testy ukázaly, že mají lehkou formu leukemie. I lehká forma těžké nemoci ale pořád vyvolává hlavně strach. A na oddělení byly i děti, které neměly štěstí jako Marek s Eliškou...

Když na tohle přijde řeč, snad poprvé během hovoru obě ženy zvážní. Na okamžik se rozhostí ticho. Pak se ale děti začnou hlasitě dožadovat slíbených palačinek a kuchyně se dává do pohybu.