Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Modlitbu žádný voják na misi neodmítl, říká hlavní armádní kaplan

  10:27aktualizováno  10:27
Okamžiky velké radosti, ale i ty, z nichž mrazilo, prožil na zahraničních misích vojenský kaplan Jaroslav Knichal z Nedachlebic na Uherskohradišťsku. Vánoce mimo domov strávil celkem čtyřikrát – v Iráku, Kosovu a dvakrát v Afghánistánu.

Jaroslav Knichal působí jako kaplan v armádě už 13 let, hlavním kaplanem je rok a půl. | foto: Michal Krumphanzl, ČTK

Vojákům pomáhal překonat vzdálenost od domova, která na ně zvláště o vánočních svátcích doléhala. Stal se pro ně důvěrníkem, jemuž ukazovali fotky svých dětí, a povzbudil je, když přišly těžké chvíle.

„Nikdy se mi nestalo, že by voják odmítl, když jsem ho požádal, jestli se za něj můžu pomodlit,“ říká čtyřicetiletý vojenský kaplan, který nyní působí ve funkci hlavního kaplana Armády České republiky.

Působí na vojáky v zahraničních operacích adventní a vánoční čas?
Určitě. Sami se ptali, jestli budeme dělat adventní věnec nebo připravovat nějaké vánoční věci. Často slýchávám, že jsme nejateističtější země, ale já na vojácích vidím, že to tak není. Něco si přinášejí z rodiny a i ve vzdálené části světa se snaží prožít něco, co mají každoročně doma. Těší mě to a ukazuje mi to, že v lidech jsou základní hodnoty života, kultury i duchovního rozměru.

Fotogalerie

Ale oni to asi neprožívají duchovně, ale spíše jako tradici, ne?
To je těžké říci. Sami vojáci si často vzpomenou, že s adventem se pojí roráty, že když byli malí, chodívali na ně s babičkou. Vánoční období je pro ně hodně silné. Jsou to svátky, ve kterých se krásně prolíná rodina a duchovní aspekt. Když si to člověk uvědomí do hloubky, tak Vánoce jsou přece o rodině, narození děťátka a svaté nazaretské rodině. Lidské a duchovní je hodně propojené, proto bych si netroufal říct, jak moc duchovně, nebo světsky ty svátky vojáci prožívají.

Přišli na půlnoční?
Ano. Přišli ti, kteří v danou chvíli mohli. Samozřejmě i o Štědrém večeru byli ti, kteří si museli plnit své úkoly a půlnoční se nemohli zúčastnit. I oni sami mi říkali, že si neumějí představit, že by na půlnoční nepřišli. Třeba v Afghánistánu jsme byli na americké základně a byl jsem tam jediný katolický duchovní. Američané byli překvapení z toho, že se chceme setkat 24. prosince večer, oni Boží narození slaví 25. prosince. To jsem sloužil bohoslužbu i pro ně.

Kolik českých vojáků na zahraničních misích jsou praktikující věřící?
To je opravdu minimum lidí. Na misi bylo kolem 80 lidí, z nich to bylo tak do pěti. Ale třeba na běžnou bohoslužbu jich přišlo více, i několik desítek.

Věřící vojáci od vás očekávají mše, zpovědi, svaté přijímání, modlitby. Co od vás očekávají ti ostatní?
Pomoci překonat vzdálenost od blízkých, dodání odvahy, aby zvládli splnit všechny úkoly, které před nimi jsou. Když třeba vyjížděli ze základny, přišli za mnou velitelé družstev a říkali: Padre, můžeš se za námi zastavit a požehnat nám? Zažil jsem okamžik, kdy se u nás zastavila americká jednotka, vojáci vyřídili na základně, co měli, a pak přišli do kaple a říkali mi: Padre, jsme na cestě, jedeme plnit náročné úkoly, byli bychom rádi, kdyby Boží požehnání bylo s námi, můžeš nám ho udělit? Jsou to okamžiky, ze kterých mrazí, když si uvědomíte, že přijdou oni sami, nejsou to praktikující věřící, ale vědí, že uvnitř každého člověka je duchovní aspekt, který neumí pojmenovat, neumí uchopit, ale ve vzdálenosti od domova a v tom nebezpečí si ho silně, řekl bych, až hmatatelně, uvědomí.

Jaroslav Knichal

  • Vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na kněze byl vysvěcen v roce 2001.
  • Jáhenskou a kněžskou službu vykonával v Přerově.
  • Poté nastoupil základní vojenskou službu v Litoměřicích a ve Velké Hleďsebi.
  • V roce 2003 nastoupil do služby vojenského kaplana v Armádě ČR.
  • Má za sebou zahraniční mise v Iráku, Kosovu a Afghánistánu.
  • Sloužil jako vojenský kaplan u 7. mechanizované brigády v Hranicích, na Velitelství společných sil v Olomouci a na Společném operačním centru v Praze.
  • Od loňského roku je hlavním kaplanem Armády ČR.
  • Rovněž je rektorem vojenského kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze.

Vojáci vás oslovují „Padre“?
Ujalo se to na zahraničních misích a přešlo to i do České republiky. Je to jednoduché – padre jako otče. Je to zažité oslovení i u koaličních partnerů.

Vraťme se ještě k té modlitbě.
I když to tak možná nevypadá, znamená pro vojáky hodně. Přišel za mnou jeden voják, ukazoval mi fotky svého narozeného dítěte, povídali jsme si o životě, o rodině. Pak mu říkám: Nebude ti vadit, když se za tebe a teď už i tvou rodinu pomodlím? A on mi užasle odpověděl: Ale vždyť je neznáš. Říkám: Znám, už jsi mi je ukázal, povídal jsi mi o nich, navíc by to nevadilo, modlitba má i takovou sílu. A pak jsem vyslovil modlitbu za celou jeho rodinu. Často pak mi vojáci se slzami v očích říkali, že se za ně ještě nikdy nikdo nepomodlil.

Nikdy se vám nestalo, že by modlitbu někdo odmítl?
Opravdu nikdy. Když jsem řekl: Dovolíš mi se za tebe pomodlit? nikdy odpověď nezněla: Já nechci.

Proč se vojáků ptáte, jestli se za ně můžete pomodlit? Vždyť je to přece vaše práce.
Duchovní služba v české armádě to má tak nastaveno. Respektujeme svobodu každého člověka-vojáka, nevnucujeme modlitbu. Nejsme primárně náboženská služba, ale duchovní. Ke všem vojákům a jejich rodinám směřuje ze strany vojenských kaplanů univerzálně pojatá nabídka duchovní služby, jejíž kontext, forma a obsah nejsou nutně náboženské. Je to služba, která respektuje individuální zakotvení, osobní názory člověka. A i modlitba se odehrává v tomto vztahu – jestli ti to nevadí, pomodlím se, ale respektuji tvé rozhodnutí.

Nikdy jste neměl na modlitbu „reklamaci“? Že se třeba nedařilo, jak mělo?
Měl. Po jedné patrole se vojáci vrátili na základnu a jeden z nich byl zraněn. Přišli za mnou a říkali: Padre, ty ses špatně modlil. Já na to: Proč myslíte? A oni: Vždyť máme zraněného kolegu. Já: Ale co když ta modlitba tomu člověku zachránila život a on je „jen“ zraněný? Oni na to: Vidíš, tak takhle jsme o tom nikdy nepřemýšleli... Vždycky jsem se snažil jim ukázat celou šíři situace, že se na ni mohou dívat z různých úhlů.

Když vás vojáci vyhledají k nějakému rozhovoru, a i když se nejedná o zpověď, čekají, že to zůstane jen mezi vámi?
Ano. Institut zpovědního tajemství je velmi silný. Je to moment, který nejen vojáky, ale lidi všeobecně hodně přitahuje. I když nezpovídám, přesto je to z naší strany, vojenských kaplanů, vždy v modu zpovědního tajemství. Samozřejmě neuděluji rozhřešení, protože svátostná zpověď to není. Pokud při společné debatě objevíme problém, který vyžaduje řešení odborníka, například psychologa či právníka, tak dotyčnému vojákovi zprostředkuji kontakt. A pak už je to jen na něm, jestli řekne ano, nebo ne, nechci.

Zažil jste na misi smrt vojáka?
Ano, jednoho českého vojáka, koaličních vojáků několik. To vás samozřejmě lidsky velmi zasáhne. Důležitým momentem je, a to je úkol či služba vojenských kaplanů, aby dokázali pomoci všem v daném kontingentu zvládnout tuto smutnou událost. Kaplan pomůže připravit rozloučení celého kontingentu, ale i těch nejbližších kolegů zemřelého vojáka. Hodně na mě zapůsobilo rozloučení u amerických jednotek. Tam to mají nastaveno tak, že kaplan jen na začátku pomáhá vojákům tuto situaci zpracovat, ale se zemřelým vojákem se pak už loučí jeho vlastní jednotka, kaplan je v pozadí. V naší armádě se vojenští kaplani snaží v rámci etických seminářů pomoci vojákům před odjezdem do mise uvědomit si aspekt smrti. Služba vojáka je spojena s vědomím, že můžete zemřít. Několikrát jsem už i byl v rodině oznamovat úmrtí vojáka. S těmi rodinami jsem dodnes v kontaktu.

Není nemorální žehnat vojákům?
Když řeknete pouze výraz „žehnat vojákům“, může to tak znít. Ale za pojmem voják se skrývá lidská bytost, která se umí smát, plakat, má své radosti, starosti, bere své dítě do náruče, přečte mu pohádku na dobrou noc. Kaplani jsou v armádě právě kvůli té lidské bytosti. Konkrétní člověk nyní slouží jako voják, plní si nějaký úkol, ale pořád je to lidská bytost. Já žehnám člověku, aby dokázal zaujmout správný postoj, správně se rozhodnout, zvláště ve vypjatých, nebezpečných situacích. Vojenský kaplan není od toho, aby řekl, co je konkrétně správné, ale aby pomohl vojákovi v orientaci ve vojenském prostředí, kde je dynamičnost, náhlá změna podmínek, nepředpokládaný směr vývoje situací.

Bylo pro vás těžkým rozhodnutím vstoupit do armády? Dá se to srovnat s rozhodnutím vstoupit do semináře?
Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak vstoupit do semináře bylo těžším rozhodnutím. Armádu už jsem bral jako výzvu a možnou zkušenost pro svou službu duchovního.

Jak jste se ke službě vojenského kaplana dostal?
V roce 2003 jsem měl nastoupit na roční základní vojenskou službu. Jelikož jsem byl už duchovním, tak jsem přemýšlel, zda bych nemohl být právě jako duchovní nějak v armádě užitečný. Setkal jsem se s vojenským kaplanem Josefem Konečným, který domluvil mé setkání s tehdejším hlavním kaplanem Tomášem Holubem. Během našeho rozhovoru mi Holub navrhl, abych místo roční vojenské služby vstoupil na čtyři roky do služby vojenského kaplana. A teď už jsem v uniformě 13 let.

Funkce hlavního kaplana v armádě je na čtyři roky, poté může být ještě o další čtyři roky prodloužena. Teď jste v ní rok a půl. Co budete dělat, až skončíte?
Jako katolický kněz jsem stále duchovním olomoucké arcidiecéze. To znamená, že po skončení mé služby vojenského kaplana se budu hlásit u otce arcibiskupa Jana Graubnera a uvidím, co se mnou zamýšlí, do které farnosti v rámci arcidiecéze mě pošle. Všechno má svůj čas. Nyní jsem vojenským kaplanem a všechny své schopnosti a zkušenosti dávám do této služby.

Autor:




Hlavní zprávy

Městská nemocnice s poliklinikou Uh. Brod, s.r.o. - Ivana Bobčíková
Všeobecné sestry s osvědčením

Městská nemocnice s poliklinikou Uh. Brod, s.r.o. - Ivana Bobčíková
Zlínský kraj
nabízený plat: 20 000 - 24 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.