Dětem pražských rodičů začínají letní prázdniny. Místo dvou měsíců v zajetí virtuální reality jejich počítačů a tabletů je ale čeká nepřikrášlená realita Valašska, kam odjíždějí za svým dědečkem.
Na takovou zápletku láká diváky nový film Děda režisérů Marty Santovjákové Gerlíkové a Milana Basela. Na Valašsku, kde se snímek natáčel, má kromě autorů rodinné kořeny také herečka Kristýna Frejová.
Jaká byla při natáčení atmosféra na place?
Skvělá. S režiséry Martou a Mejlou jsem se předtím vůbec neznala. Seznámili jsme se, až když jsem dorazila na mlýn k Františku Segradovi. A hned druhý den ráno se točilo. Všichni kolegové byli úžasní. Pořád jsem je otravovala, ať mi opravují valašskou výslovnost. Taky jsem se konečně povozila v supermoderním traktoru, což jsem si vždycky přála. Ten traktor měl navíc korálově červenou barvu a ladil mi k nehtům, takže paráda.
Jakou postavu ve filmu hrajete?
Hraju prodavačku v samoobsluze, která to se všemi myslí dobře, a proto má ráda neomezený přístup k informacím. Úplně nejlépe to myslí se svým mužem, kterého si brala jako veselého alkoholika a ze kterého se snaží udělat přemýšlivého abstinenta, což se jí fatálně nedaří.
Je vám v něčem podobná?
Nemám s ní vůbec nic společného, ale přesto jsem se s ní bezvadně ztotožnila.
Máte nějakou historku z natáčení?
Nejvíc mě pobavila hláška Lukáše Španihela. Když jsme měli pauzu a Anička Čtvrtníčková s Jáchymem Dimovem se rozmýšleli, které jídlo si vyberou z cateringu, Lukáš na ně volal: „Děcka, jezte ty banány, sú domácí!“
Jak se vám líbilo na Valašsku?
Moc. Všechno je tam veselé, přátelské a domácí. Jako ty banány.
Autorka filmu Děda: Lidé ani neumí okopat zemáky Rozhovor s oblíbenou písničkářkou Martou Santovjákovou Gerlíkovou. |
Vy jste vyrůstala v Praze, ale vaše maminka, herečka Věra Galatíková, prožila dětství právě na Valašsku, v Pasekách u Zlína. Promítla se valašská nátura do její osobnosti?
Místo, kde se narodila, ji zcela určitě ovlivnilo. Je to úplná samota, tři chalupy nad řekou Březnicí. Maminka ale neměla úplně typickou povahu Valachů. Diplomaticky bych řekla, že si z valašské povahy vzala jen to dobré. Mezi její hlavní přednosti patřila až bezedná velkorysost.
Vyprávěla vám o svém dětství na Valašsku?
Asi nejsilnější historka z mámina dětství je dost paradoxní. Život jí za války zachránili důstojníci wehrmachtu, kteří během zákazu vycházení vypravili ze Zlína ozbrojenou patrolu a dovezli pana doktora až na Paseky. Doktor je přišel požádat o pomoc. Na samotě nad Zlínem umíralo děvčátko na zápal plic a on se tam neměl jak dostat. Důstojníci mu přibalili i penicilin. No a na konci války na tu samou samotu přišli dva ozbrojení osvoboditelé. Zmlátili chlapy, svázali je ve sklepě a znásilnili tetu. Babička s mámou v náručí utekla a celou noc stála schovaná v potoce. Pak už nikdy nemohla mít děti. Ráno přišel velitel těch dvou a na místě je zastřelil.
Autoři filmu Děda chtěli, aby se diváci z dnešní přecivilizované doby na chvíli přenesli zpátky k venkovským tradicím a ryzímu pospolitému životu na Valašsku. Myslíte, že je takový návrat do minulosti dnes potřeba?
Děti by určitě měly mít představu o tom, jak to dříve chodilo. Je dobré, aby si dovedly rozdělat oheň, aby uměly někam vyšplhat, udržet se, zdrhnout, kdyby to bylo potřeba. Aby, když přijde nějaký průšvih, nebyly závislé jenom na tom, že vezmou mobil a zavolají si pomoc. Ale jinak proti pokroku nic nemám. Evoluci nezastavíme. A proč taky?
Příběh popisuje, jak rodiče pošlou svá vnoučata z Prahy na prázdniny k dědovi, aby se na chvíli odpoutaly od počítačů a tabletů. Jak je na tom s moderními technologiemi vaše dcera?
Když tráví čas s dětmi, které od rána do večera mastí Minecraft, tak mastí s nimi. Podobných výletů bez tabletů spolu ale děláme dost. Když jedeme na vodu nebo ke strejdovi na chalupu, tak si na tablet týden ani nevzpomene.
Jaký vztah vůbec máte ke zlínskému filmovému festivalu, kde měl film Děda premiéru?
Když jsem byla malá, taky jsem se s rodiči na festival několikrát podívala. Vždycky jsem si to ohromně užila, už proto, že jsem měla nedaleko Zlína babičku a cítila jsem se tam tak napůl doma.
2. května 2015 |
