Trvalo to necelou minutu. Než ředitel Ludvík Zimčík stačil vysvětlit, jak se se svými podřízenými dorozumívá, ve dveřích se objevila učitelka matematiky a fyziky Marie Ševčíková. Před chvilkou jí přes chat požádal, aby přišla do ředitelny.
„Marie, prosím, šupito presto, nejpozději ihned, sežeňte nějakého individuálního žáka, se kterým paní novinářce předvedete on-line výuku. Přes Skype, jako vždycky. A až to bude připravené, tak mi napište,“ oznamuje Zimčík.
V zapadlé základní škole v Březové, přezdívané „na konci světa“, nejde o demonstrativní ukázku spolupráce. Podobným, svižnějším a vstřícnějším tempem tady pracují už čtrnáct let. A může za to hlavně nepřehlédnutelná osobnost na ředitelské židli.
Třicet let za katedrou
„Tady vidím, že Kristýnka z Brna si test dělala před týdnem, trvalo jí to padesát minut a měla plný počet bodů,“ ukazuje na počítači ředitel, který nepotřebuje vlastní sekretářku a navzdory hojně využívané komunikační technice nemá rád mobilní telefony.
Základní a Mateřská škola Březová
|
Zimčík má za sebou více než třicet let ve školství. Perfektně se orientuje v zákonech, nebojí se jít takzvaně „proti všem“ a práce ho viditelně baví.
Názory si dokáže hájit i na nejvyšších místech a umí se důrazně ohradit proti škatulkování i podceňování dětí s různým druhem postižení.
Vystudovaný učitel češtiny a dějepisu z nedalekého Dolního Němčí dokázal to, co se na celé Moravě zatím nikomu nepodařilo. Ze školy bez žáků, zralé na uzavření, udělat jedinečné místo, které láká talentované děti, rodiče zajímající se o alternativní výuku nebo i ty, kteří hledají poslední šanci.
Z bývalé malotřídky je dnes devítiletka s téměř čtyřmi stovkami školáků. Jsou z Březové, Uherského Hradiště, Zlína, Českého Krumlova, Jablonce nad Nisou, ale i z Anglie, Slovenska, Finska nebo Francie.
Zhruba stovka pochází z blízkého okolí, zbytek se učí doma. Jako jediná v Česku totiž březovská škola nabízí individuální výuku i na druhém stupni.
„Na dálku u nás studují talentovaní sportovci, fotbalista, golfistka, klavírista... Máme i děti, které s rodiči žijí dlouhodobě v zahraničí. Jsou tu ti, kteří byli jinde šikanovaní, taky je tu autista či vozíčkář. Nechybí ani děti rodičů, kterým nevyhovuje tradiční systém výuky,“ vypočítává Zimčík.
Vztah na dálku funguje
Učitelé s nimi komunikují prostřednictvím Skypu, což je program nabízející telefonování přes internet, videohovory, zasílání textových zpráv či přenos souborů.
Jedna z šesťaček právě matikářce přes obrazovku ukazuje, jak ovládá tvary trojúhelníku. Odpovídá ústně nebo zakresluje odpovědi do on-line testu.
Počítače jsou pro celou školu nezbytné. Děti jsou díky nim propojené s učiteli, kteří vidí výsledky jejich testů, mají zpětnou vazbu a ví, čím se dítě baví mimo školu.
Nevidí se jen dvakrát ročně při přezkoušení, ale na dálku je vedou celým rokem. Školáci totiž mají k dispozici obrovské množství programů, testů, videí a audionahrávek. Všechny souvisí s výukou a vytvořili je zdejší učitelé.
„Namluvili si to, natočili, sestříhali. Já tady žádné soudružky učitelky, které pracují takzvaně jen do výše svého platu, nechci a nepotřebuju,“ oznamuje Zimčík.
Podřízené si vybral tak, aby byli tvořiví a aktivní. Jeden je divadelník, druhý zapálený turista, třetí s dětmi tančí.
„První dva roky to byl záhul, protože jsme tvořili výukové materiály a dělával jsem je doma po večerech,“ přiznává učitel David Smetana.
„Ale za ty roky, co jsem tady, jsem se naučil tolik, co by mi jinde trvalo celý život,“ dodává.
„Nejsme o nic horší než elitní školy ve městě“
Na první pohled by se mohlo zdát, že na dálku nemohou mít školáci s učitelem žádný vztah. Opak je ale pravdou.
I ředitel většinu dětí zná a z rukávu sype celé příběhy. O chlapci z Vyškovska, kterého sociálka v páté třídě poslala do Březové, protože všechno ostatní selhalo.
Nebo o nadějném klavíristovi z Bratislavy, krasobruslařce s ruskými rodiči nebo sourozencích ze Španělska, kteří každoročně přijedou na měsíc oprášit češtinu.
„Nejsme ale žádní extremisté,“ zdůrazňuje Zimčík.
„Jen jsme vybavení na vzdělávání různých typů dětí. Žáky bereme jako naše klienty,“ připomíná a ukazuje, jak se postupně ze staré školní budovy stalo centrum kultury celé obce.
Místo půdního bytu jsou třídy s průchozími učitelskými kabinety. Místo původní ředitelny barevná šatna pro děti ze školky.
Před dokončením je tělocvična, která bude sloužit i pro kulturní akce. Stála dvacet milionů korun a věrně ukazuje svérázný Zimčíkův přístup.
„Zaplatila to zčásti obec a zčásti škola. Kdybych se spoléhal na dotace, nemám nic,“ líčí.
„Pro mnohé jsme jakási škola kdesi na Březové. Ale my rozhodně nejsme o nic horší než elitní školy ve městě.“
