Režisér Dodo Gombár zvolil jako začátek příběhu slavného ševce Tomáše Bati smrt. „Zaujala mě myšlenka prožít život bez možnosti rekapitulace. Je to absurdní, že odejde člověk ve vteřině, jako lusknutí prstu, na vrcholu sil,“ říká režisér a bývalý umělecký šéf zlínského divadla.
Jak vznikl nápad napsat hru o Baťovi?
Ten nápad tady koluje dlouho. Úvahy o něm začaly někdy v roce 2007, kdy jsem vedl divadlo jako umělecký šéf. Ale až nyní jej doprovázela i síla a důslednost dotáhnout jej do konce, za což patří všem můj dík a uznání.
Proč jste v názvu inscenace zvolil opačné pořadí - první příjmení a potom jméno?
Chtěl jsem, aby to působilo trošku zaměstnanecky, aby název navozoval dojem jakési kartotéky. Nebo seznamu. Proto jsme přehodili slovosled a tím to možná dostalo i větší napětí.
A co myslíte přívlastkem živý?
Mohl by v tom být jistý osten. Představením stavíme Baťu na hranu bytí a nebytí. Nechci moc prozrazovat, ale rozhoduje se velká hra mezi životem a smrtí. Taky to můžeme chápat jako metaforický odkaz, že jeho příběh zanechal stopu, jež ho přežila o několik desetiletí až dodnes. Brázdu vyryl velmi hlubokou. Je zajímavé, že mnozí by ji chtěli zanechat, ale nedaří se jim to. Nevím, jestli on chtěl tolik vědomě, ale podařilo se mu to měrou vrchovatou.
V čem nejvíce Zlín ovlivnil?
Systematičností. Ta ale může být dvojsečná a nemusí každému vyhovovat. Kladl jsem i sám sobě otázku, jestli bych v takovém nalinkovaném životě dokázal žít, a odpověď byla spíš ne než ano. Na druhou stranu ale nabízel silný pocit bezpečí a vize. Jeho stopa je viditelná v pravidelnosti, rytmu, režimu a přehlednosti. Baťovský element spočívá taky v tom, že přinesl lidem do života jasno. Někdy až moc jasno...
Dodo GombárNarodil se v roce 1973 v Trnavě. Studoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, obor divadelní režie. V letech 2006 až 2009 působil jako umělecký šéf zlínského Městského divadla. Nastudoval řadu her včetně muzikálů, například Tři sestry, Mistr a Markétka, Šumař na střeše, Limonádový Joe nebo Kabaret. Od roku 2010 je uměleckým šéfem Švandova divadla v Praze. Do Zlína se pravidelně vrací. Letos už připravil velmi úspěšnou inscenaci Žítkovské bohyně. |
Jak jste se na napsání hry připravoval?
V rámci možností jsem se připravoval snad poctivě a důsledně. Zhruba rok jsem věnoval studiu dostupné literatury a pramenů. Velmi vstřícná byla Nadace Tomáše Bati, archiv, knihovna, také konkrétní lidé, znalci mnohem povolanější než já sám. Tam všude jsem nabíral vědomosti a rozhled. Přitom jsem si uvědomil, jak jsou moje dosavadní znalosti povrchní, tezovité. Je pohodlné přisvojovat si obecně známé skutečnosti. Přitom Baťův svět byl fascinující, plný protichůdných pocitů.
Co jste z něj vybral?
Musel jsem najít nějaký iniciační bod, od něhož bych se mohl odpíchnout. Nakonec se jím stala Baťova smrt. To byl ten moment, který nejvíce rozpoutal řeč mojí fantazie a představivosti. Zaujala mě myšlenka prožít život bez možnosti rekapitulace. S náhlou smrtí se setkal snad každý z nás, někdo třeba přímo u svých blízkých, jiný takový příběh zná ze svého okolí. Je to absurdní, že odejde člověk ve vteřině, jako lusknutí prstu, na vrcholu sil. Logika života je nám tolikrát utajena.
Byl pro vás Baťa jako osobnost čitelný?
Byl do jisté míry komplikovanou osobností, která si jednoduchý pohled nezaslouží, a já bych si jej ani nedovolil zploštit. Mě na něm vždy přitahovalo to lidské, emotivní, a ne svět pravých úhlů nebo čísel, který je dostupnější. Byl určitě plný pochybností, vnitřního rozporu, i když byl přímočarý, v mnohém lineární a řekněme prostý. Z jeho kroků je patrná velká rozhodnost. Často jednal intuitivně, věci si ověřoval za pochodu.
Jako každý člověk musel mít i špatné vlastnosti. Jak se s nimi vypořádáváte?
Nejde tolik o dobré nebo špatné vlastnosti, soudit mi nepřísluší. Zajímavější je úhel pohledu, jímž na věci nazíráte, v něm je vždycky dramatický potenciál. Baťova rozhodnost může být z jisté strany vnímána jako despotismus či nekompromisnost až negativního ražení. Byl neústupný, nesmlouvavý, to jo. Na druhou stranu uměl své nejbližší a nejvěrnější zahrnout láskou a přízní. Myslím, že jeho svět byl plný snů.
Nebál jste se toho, že upadnete do glorifikace Bati?
Ne, to není můj styl někoho glorifikovat. Naopak rád ikony snímám z piedestalu. Od začátku jsem věděl, že nechci žádný jasný plakát. Nechceme z něj dělat boha, protože bohem nebyl.
Zabýváte se v inscenaci pozdějšími spory mezi rodinami Tomáše Bati a J. A. Bati?
Nezabýváme se tím. My řešíme spory, které byly v jeho příběhu, které mu přinášela střetnutí s nejbližšími, s lidmi, jež potkával. Figur je devět, aby to bylo řádně baťovské. Snad je v tom i lehký úsměv, pokud vezmeme do úvahy prostředí, ve kterém se naše inscenace odehrává.
Jste zvědavý na reakce? Kontaktovala vás třeba firma Baťa nebo jeho rodina?
Jsem zvědavý, ale tak běžně, nijak to nepřeceňuji. Tím ale nechci říct, že by mi to bylo jedno. Názor publika mě v principu neovlivňuje natolik, abych mu podléhal. Vždycky se snažím vnímat diváka hlavně jako partnera. A divadlo jako možnost rozhovoru. Nepřicházíme s žádnou senzací, nic nebulvarizujeme. Pokud někoho donutí inscenace třeba prohloubit si znalosti nebo vyvolá polemiku, pak splnila účel.
