„Podařilo se nám nasadit tituly, které máme vyprodané. Uvnitř baráku držíme spolu a nepodrážíme se. To je pak vždy cítit i na jevišti,“ vypočítal hlavní úspěchy Michálek.
Co bylo za ty čtyři roky nejtěžší?
Určitě vyřešit ekonomickou stránku a smysluplně zareagovat na razantní škrty v dotacích, které nás postihly. Pokud jsem něco netušil, pak jednoznačně to, že budu muset propouštět tolik lidí a dělat taková razantní opatření. To byla velká zkouška. Pro nás pro všechny.
Petr MichálekNarodil se 27. dubna 1977. Vystudoval JAMU v Brně, obor divadelní dramaturgie. Od června 1999 působil jako dramaturg Městského divadla Zlín, rok poté se stal hercem a dramaturgem brněnského divadla Polárka. Od září 2001 pracoval jako dramaturg divadla v Karlových Varech, v letech 2004–2010 vedl Městské divadlo Děčín. Od 1. července 2010 je ředitelem Městského divadla ve Zlíně. |
Co naopak považujete za největší úspěch?
Že jsme toto období přežili se ctí. Byl bych rád, kdyby konkrétní úspěchy pojmenoval někdo jiný než já sám. Ale cením si toho, že jsme to zvládli. Dnes máme velmi slušné divácké zázemí, podporu zřizovatele a vše děláme za daleko menší peníze než dříve, i když je vše dražší.
Jak s odstupem času vzpomínáte na dobu, kdy jste nastoupil?
Od začátku jsem byl ten, kdo mluvil o „Obama efektu“. Trochu se čekalo, že přijde někdo, kdo nebude dělat chyby a kdo bude naprosto geniální a všechno vyřeší, což je samozřejmě naprostý nesmysl.
Mluvíte o chybách. Jaké jste udělal?
(dlouze přemýšlí) Řadu věcí jsem chtěl udělat hned. Dnes vím, že kdybych něčemu nechal čas, bylo by to lepší. Třeba co se týká hereckého souboru, vím, že moje debata ohledně druhu pracovních smluv byla předčasná. Měl jsem s tím počkat.
Jednou z vašich vizí bylo, že budete více naslouchat přání diváků, co se týká repertoáru. Co jste divákům nabídli?
Zásadní bylo navázat komunikaci. Uspořádali jsme anketu, ze které vyplynulo, že diváci chtějí více komedie a muzikály, což se dalo čekat. Překvapilo nás, že chtějí posunout začátek představení na 17 hodin a rádi by měli užší kontakt s herci. Proto po každé inscenaci v této skupině je beseda. A samozřejmě žádali, aby to bylo finančně výhodné. Vznikla zcela nová předplatitelská skupina R1, která tohle všechno splňuje a je čím dál navštěvovanější.
Ale přišla i kritika, že se divákům příliš podbízíte.
To je pravda. Hlavně ze začátku, kdy se sešly komedie za sebou. Podstatné jsou ale dvě věci: ve Zlíně máme 685 míst k sezení. To je potřeba vzít v úvahu.
A ta druhá věc?
Ve výsledku nezáleží na tom, jestli je to komedie či drama. Podstatné je, jak je daný titul udělaný. Standa Valla, který už ve zlínském divadle něco pamatuje, mi nedávno říkal, že takhle vyprodanou inscenaci jako Žítkovské bohyně v našem divadle prostě nepamatuje. A Žítkovské bohyně věru nejsou zrovna jednoduchý titul.
Divadelní tvůrci se navíc shodují, že udělat komedii je těžší než připravit vážný titul.
Asi ano. Když se pak komedie skutečně povede, je to úžasné, když slyšíte, že sálem zní smích a diváci se baví. K takovým povedeným kouskům patřil třeba Brouk v hlavě, dobře diváci přijali i titul Hrabě Monte Carlo.
Na druhou stranu hodně diváků od další návštěvy divadla odradily inscenace Romeo a Julie z roku 2007 nebo za rok a půl později uvedený Merlin. Měly by se takové experimenty na scéně objevovat?
Je až pozoruhodné, jak se diváci ve Zlíně vracejí k hrám starým sedm let. Když jsem po svém nástupu obcházel partnery a sponzory mimo jiné s otázkou, kdy byli naposledy v divadle, jejich odpověď byla, že naposledy na Romeovi a Julii a pak už nikdy. Na jednu stranu to chápu, na druhé tomu vůbec nerozumím. Divadlo přece nepochybně má právo na pokus. Dokonce povinnost, řekl bych.
Jenže zlínské publikum takové pokusy netoleruje.
To je přesně ono. V jiných městech se takový omyl daleko snáz odpouští, ve Zlíně ne. Ale když existuje nějaký vztah, nemůže jej přece zničit, když se ti dva jednou pohádají. Divadlo nemůže být muzeum. Nemůže hrát Shakespeara stejně jako v roce 1600. Vždy nastávají nějaké posuny. Pro mne je nejdůležitější, aby tyto posuny nebyly dělány takzvaně naschvál. Podstata příběhu by měla být zachována.
Označil byste některý z nasazených titulů za vyložený omyl?
To mě žádný nenapadá. Je pravda, že pokud bych si představoval, že na některou hru zlínské publikum zareaguje ještě lépe, než zareagovalo, byl by to mimořádný titul Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Tím v žádném případě nechci říct, že by jej diváci přijali špatně. Jen jsem si myslel, že spojení Zikmund a Zlín zaujme ještě víc.
Řekněte tři inscenace, které za dobu svého šéfování považujete za nejlepší.
Řeknu v každém prostoru jednu – v hlavním sále Žítkovské bohyně, v Dílně pak Kabaret Astragal a ve Studiu Z to jsou Splašené nůžky. Jsou to nejen divácky úspěšné, ale i kvalitní a poctivě odvedené inscenace.
Bylo riskantní nasadit právě Žítkovské bohyně?
Zpětně to bude znít směšně, ale risk to byl. V jedné chvíli jsem navrhoval umělecké šéfce, aby to bylo dokonce v Zetku. Ona si prosadila, že jsou v hlavním sále, a já jí za to můžu jen děkovat, je to její dobrá práce.
Přesvědčila vás, takže nejste šéf despota?
To musí říct jiní, ale já sám sebe tak nevnímám. Vždy si vyslechnu všechny názory, a když se rozhodnu, beru odpovědnost na sebe.
Jaká je vaše vize do budoucna?
Ve spolupráci s kulturní komisí a správní radou jsem zpracoval analýzu do roku 2020. Vyplynulo z ní, že pro uchování souborového divadla musí být podniknuty už nyní některé kroky. Ekonomické nůžky se otevřou ještě víc a možnosti škrtat jsou omezené. Ceny budou růst, ale zdražit nemůžeme. Proto na tuto situaci upozorňuji už teď po nejúspěšnější sezoně za dobu mého působení.
