Téhle ženě by klidně mohli svěřit nějaké ministerstvo. Je milá, skromná, neskutečně na sobě pracuje a dokáže dřít do úmoru. Možná proto také Jaroslava Michalcová v soutěži začínajících podnikatelů Rozjezdy roku oslnila porotu, která její cukrárnu Dortletka poslala za Ústecký kraj do celostátního finále. "Nečekala jsem ale, že je podnikání tak strašně náročné," přiznává žena, která se cukrářkou vyučila teprve nedávno.
Ke sladkostem jste se dostala oklikou přes umění. Působila jste třeba v Galerii moderního umění. Proč tak dlouhá cesta?
Cukrářkou jsem chtěla být odmala, ráda jsem pekla s babičkou. Naši ale byli proti, musela jsem na gymnázium. A tak jsem se vyučila až před padesátkou.
Profesi ale máte v rodině. V cukrárně visí portrét vašeho pradědečka, který měl pekařství ve Vídni. Jak se dostal na Podřipsko?
Podnik mu vyhořel, pak ho vykradli. Když se v roce 1933 vrátil do Čech, tak hledal nějaký vhodný dům s pekárnou a našel ho v Kostomlatech pod Řípem. V profesi pak pokračoval ještě můj dědeček, ale pak pekárnu znárodnili komunisté.
Do doby první republiky se vracíte nejen interiérem cukrárny, ale také tradičními recepturami. Je o ně zájem?
Lidem chutná to, co je dělané poctivě. Všichni se dnes diví, že používáme pravou šlehačku. Já si ale nedovedu představit, že bych dělala jinou. Možná je to tím, že jsem nebyla vyučená za totality a nepracovala jsem nikde, kde by mě mohli zkazit. Proto všechno dělám tak, jak mě to naučila babička. Cukrářky, které pracovaly ve výrobě za minulého režimu, mají občas tendenci si práci ulehčit.
Jedním z tradičních, ale mimo Roudnicko málo známých zákusků, je dortletka, která dala cukrárně jméno. Kde se vzala?
Jde o rodinný recept právě od pradědečka. Hodně se pekla v Kostomlatech, ale jak pomalu odcházely ty staré babky, které ji uměly, tak začala mizet. Proto jsem se recept snažila obnovit, ačkoli jsem vůbec nevěděla, jak na to. Věděla jsem, jak chutná, znala jsem ingredience, ale postup nikoli. A tak jsem zkoušela a zkoušela, až jsem dortletku před 13 lety upekla poprvé.
Chutná jako pusinka s příchutí kávy. Prozradíte recept?
Nechám si ho v tajnosti. Ale je to velmi úsporný zákusek pouze z bílků a cukru, který si mohl za Rakouska-Uherska péct úplně každý. Náplň pak připravujeme z vody a mouky, přidá se jen máslo a káva, která dodá typickou chuť. Je to dokonalý zákusek ke kávě.
Zkoušíte někdy i experimentovat?
Samozřejmě zkoušíme i nové věci, lidé to vřele přijímají a dobře se to prodává. Nechci ale, aby to byla hlavní část naší nabídky, a tak novinky nebo speciality připravujeme třeba ke Dni matek nebo Valentýnu. Držíme se zásady, že zákusky děláme tradiční, ale vše okolo přizpůsobujeme trendům. Proto máme v nabídce třeba i dnes velmi žádané bezkofeinové kávy.
K rozhovoru jste přiběhla přímo z výroby. Máte vůbec čas na jiné aktivity?
Prakticky vůbec. Snažím se ještě podílet se na přípravě farmářských trhů, ale jinak se vše točí kolem cukrárny. Zapojíme se například do akce na počest statkáře Kratochvíla. Až tudy půjde na konci června průvod na Říp, tak uděláme levandulový den.
Rozjezdy rokuSoutěž Rozjezdy roku je určená pro začínající podnikatele, kteří nepodnikají déle než 12 měsíců nebo se ke startu chystají. Letos se konal její čtvrtý ročník. Soutěží už prošlo více než tisíc podnikatelů Do ústeckého kola se přihlásilo 20 projektů. Našli byste mezi nimi i hotel pro vlastníky domácích mazlíčků nebo ruční výrobu hodin. Od 4. června až do 28. června je možné hlasovat pro jednotlivé projekty v celostátním finále na www.rozjezdyroku.cz. Vyhlášení vítězů proběhne 9. července. |
Projevilo se na návštěvnosti, když jste se dostala do finále Rozjezdů roku?
Lidé mi říkali, že si o cukrárně přečetli a rozhodli se ji navštívit. Přijížděli třeba až z Ústí, což mě velmi potěšilo. Ale nijak výrazně se návštěvnost nezvýšila.
Jaké byly podnikatelské začátky bez jakýchkoli zkušeností?
Hrozné. A to trvá pořád, už rok. Jsem tu první a poslední, dělám úplně všechno, můžu kohokoli zastoupit.
Možná byste měla zpomalit a zapojit rodinu.
Ráda bych, ale oni nechtějí. Dvě starší děti mají svá povolání a ačkoli je lákám, tak zatím odolávají. Nejmladší dcera má před maturitou a tvrdí, že touhle cestou rozhodně nepůjde. Vidí totiž, že na ni nemám čas, odnáší to nejvíce.
Změnila byste něco za poslední rok?
Asi bych do toho nešla. Je to tak náročné, že jsem si to vůbec nedovedla představit. A to i finančně, pořád jsme v mínusu. Kdo nepodnikal, tak vůbec neví, co to je.
Teď se vám v koutku oka objevila slza.
Víte, když jsem pracovala v galerii, měla jsem své jisté. Plat, pracovní dobu, volné víkendy. A teď dělám sedm dní v týdnu od rána do noci. Kdybych měla začít znovu, tak jen v případě, že do toho půjde i rodina. To je podle mě totiž v gastronomii naprosto zásadní.
