Jsem tři a půl metru pod vodou a hezky si dýchám. Jako hastrmani ve filmu Konec vodníků v Čechách. Koneckonců, taky se jmenuji Vodička jako oni, že. Nade mnou je voda. Vlevo a vpravo taky. A ryby.
Nikdy by mě nenapadlo, jak může být krásné stát se podvodníkem a sledovat rybník ode dna. Je to stokrát lepší než nějaké akvárium s neonkami.
Voda je lehce nazelenalá a prozářená sluncem. A v ní se vznášejí ryby. Úplně obyčejné ryby. Kapři, líni, parmy, okouni. Ale zespodu vypadají velmi neobyčejně. Jsou jako akvabely, když si myslí, že se nikdo nedívá. Mají pomalé a úsporné pohyby, nevzrušené a klidné, a k tomu ta ladná těla.
Kudy pod vodu
Tunel je jen jednou částí rozlehlého areálu Živá voda. Ten dále nabízí např.:
|
Skoro to vypadá, že se jen tak vznášejí, nebo že je nese nějaký proud. Jen občas se nepatrně prohnou, jako by projížděly podvodní slalom, otevřou tlamičky, za hlavou se jim pomalu rozevřou skřele, které chrání žábry.
Když plavou v dálce, jsou to jen elegantní stíny. Působí tajemně a taky trochu hrůzostrašně jako nějaká monstra. Ale jakmile připlavou blíž, jsou to opravdu ryby z našich řek a rybníků.
Zrovna se blíží obrovský kapr lysec a parma podoustev. Tu poznám podle pysku a vousů. A najednou koukám, že mě pozoruje okoun. Je to macek. Má možná čtvrt metru. Viděl jsem jich v životě tolik, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak krásná je to ryba. Má načervenalé spodní ploutve i ocas, po těle příčné tygří pruhy a ježaté irokézské číro na hřbetě. Stojí a kouká. Nic ho nezajímá, nikdo ho nevyvede z míry. Nemrká, jen se dívá. A najednou se v něm napne nějaké péro, mrskne sebou a je pryč. Tam, kde před zlomkem vteřiny stál, je jen zvířená voda.
A potom uvidím žraloky. Ne, to si jen v první chvíli myslím, že to jsou žraloci, protože tyto ryby mají protáhlá těla. To připlouvají jeseteři. Ten největší má určitě přes metr a půl. Je olysalý, vousy deset centimetrů dlouhé, plotice a lín se mu klidí z cesty.
Taky jsem tady viděl štiku. Pořádný kus, jako kdybych roztáhl obě ruce. A toto fakt není rybářská latina. Chladné oči zabijáka od Al Caponeho, tělo kropenaté jako kamuflážní uniforma zelených baretů. A tvar útočné ponorky.
Fotogalerie |
Prý tady zažili, jak štika zaútočila na parmu a dala si ji k jídlu. Ale teď nic. Všichni se vznášejí v klidu a porozumění. Hotový rybí ráj.
I mě ten pocit začíná ovládat. Dokonce natolik, že si lehnu na koberec. Ano, tady na dně je koberec. A sucho. Jsem totiž v podvodním tunelu. Je dokonale průhledný a mám pocit, že z nějakého důvodu přitahuje ryby, takže pořád plavou kolem něj, jako by si mě chtěly prohlédnout. V takovém akváriu bych chtěl mít doma ložnici.
Tak jako čeká rybář, čekám vleže na ryby i já. Pořád se něco děje, někdo proplouvá a někdo se s někým míjí. Občas plavou jen dvě tři ryby, občas mám nad hlavou skoro dopravní zácpu.
Ležím si, je mi dobře a koukám, jak ryby plavou sem a zase tam. Já, Jihočech, který měl rybářský lístek už v sedmi letech, tady poprvé v životě vidím bolena.
Pozoruji jesetery. Pod bradou mají čtyři vousy, jeden se břichem tiskne k tunelu. Vysloveně se lepí na sklo. Jeho hlava vypadá jako krtčí čumák. Jeseter hvězdnatý má na bocích opravdu hvězdy, takové čtyřcípé, stříbrné. Jsou to kostnaté výrůstky.
Pohled na ryby mi čistí hlavu a v duši mám najednou mír. Starosti odplavaly. Napadá mě, že by bylo hezké si tam s těmi rybami zaplavat. Pak potkám člověka, který to opravdu dělá, a ještě mu za to platí.
Jeseter hvězdnatý
"Drbu ho po břuchu"
Vladimír Přibyl je potápěč. Teď je se mnou v tunelu, což znamená, že přijdu o dobrou kratochvíli, která návštěvníky vždy baví: někdy musí potápěč do nádrže, aby tam něco udělal, a když už tam je, hraje si s rybami. Vypráví mi, že když je studená voda, může si s nimi dělat, co chce, protože jsou zpomalené. "Posadím si jesetera na ruku a drbu ho po břuchu," říká. Třeba jesetera ruského. "Tihle rusáci, to je úplně přítulné zvíře. Nechají si se sebou dělat, co chci."
Ale nejen oni. "Mám fotku, jak měřím štiku. Štika stojí, já pod ní a mám v ruce metr. Ukazuje sto třicet centimetrů." Už dobře ví, jak na to. "Musím k rybě zepředu, nebo ze strany, aby mě viděla. Nesmím zezadu. To pak uteče. A když ryba utíká, to je rána. Jako když ohnete klacek a pustíte. Najednou se vymrští a letí."
Mluví vtipně a zábavně. Když popisuje, jak mu ryba sedí na ruce, říká, že drží jako pešek. Jeseteři mají "dlouhý šňupák" a když sumec po anglicku mizí, neutíká, nýbrž "mrsknul fousem".
Vyza velká "Mirek", 196 cm, 55 kg
Štika obecná "Daniela", 118 cm
Pak se mě zeptá, jestli jsem tady sumce už viděl. Já na to, že ne. Tak jdeme ještě o patro níž. Už jsme v hloubce šesti a půl metru. Je tam život jako v hlubokých tůních řeky Moravy.
Měl by tady být candát a hlavně by tady měl lovit sumec. Hezky u dna. Právě je jeho čas. Koukáme do stran, koukáme před sebe a koukáme do dálky, kde se voda stává neproniknutelnou zelenou temnotou. Můžeme si hlavy ukroutit, ale nic.
Asi včas mrsknul fousem. Ale je mi to úplně jedno. Po tom, co jsem viděl, mi sumec ke štěstí opravdu neschází.
