Autor hry o Hanzelkovi a Zikmundovi: Scénář byl dobrodružnou výpravou

Herci zlínského divadla chystají mimořádnou premiéru. Vůbec poprvé v divadelní historii se na jevišti objeví inscenace o životě světoznámých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Sobotní premiéra Palubního deníku H+Z je téměř vyprodaná.

Scénář ojedinělého autorského představení vznikal půl roku. Má sedmapadesát stran a zapojují se do něj i režisér nebo samotní herci.

Kde všude byli

Zikmund a Hanzelka se na první cestu vydali v roce 1947. Za tři roky projeli Afriku a Jižní Ameriku.

Spali na vrcholku Cheopsovy pyramidy, přejeli Núbijskou poušť jen s kompasem a vystoupali na Kilimandžáro.

Z cesty napsali na 700 rozhlasových reportáží a 300 psaných, projeli 44 zemí, urazili 111 000 kilometrů a pořídili 10 000 fotografií a 5 000 metrů filmu.

Druhou cestu po Asii a Oceánii absolvovali v letech 1959-1964.

"Nejde všechno objevit za stolem u počítače. Možnosti situací musíme probádat na zkouškách. Jsme jako cestovatelé v málo prozkoumaných krajinách. Dopisujeme, upravujeme, škrtáme. Jsem rád, že soubor na tuhle dobrodružnou divadelní výpravu přistoupil," poznamenal autor scénáře, dramaturg zlínského divadla Vladimír Fekar.

Nápad s představením o Hanzelkovi a Zikmundovi měl někdejší umělecký šéf divadla Miroslav Plešák. Proč se na realizaci čekalo tak dlouho?
Není to nic výjimečného. Jsou tituly, které čekají na příležitost a svůj čas. I Řeka Zorbu jsme chtěli dělat už před lety. Hana Mikolášková jako nový šéf měla odvahu a skočila po tom.

Proč je k takovému představení potřeba odvaha?
Inscenace, pro které text teprve musí vzniknout, jsou velmi riskantní. Nikdo nemůže předem tušit, jak dopadnou. Umělecký šéf dlouho neví, kolik herců tam bude hrát, složitěji se vše plánuje, je v tom mnohem víc neznámých a nástrah. A nebezpečí, že se ztratíte jako H+Z v poušti, se špatným kompasem a bez vody. A navíc ten respekt před legendami…

Kolem této dvojice se toho odehrálo tolik, že by to vydalo na deset představení. Měl jste jasno hned na začátku, o čem Palubní deník bude?
Zpočátku jsme věděli jen to, že vzrušující je především, jak se až klukovská nespoutaná radost po roce 1968 zlomí, jak se jejich život náhle diametrálně změní a že ta nemožnost cestovat a publikovat je silný motiv.

Výběr z palubního deníku první cesty

1947

• 8. 5. Vstupujeme v Casablance na půdu horké Afriky.
• 28. 5. Havárie v Sirte - rázný škrt přes rozpočty.
• 31. 7. Tobruk: mrtví mlčí.
• 12. 8. Káhira - pyramidy v dohledu.
• 31. 10. PRVNÍ KRITICKÝ DEN: nevíme, kde jsme.
• 21. 12. DRUHÝ KRITICKÝ DEN: malárie, bažiny, 59 °C ve stínu.

1948

• 28. 1. V 11.00 vztyčena československá vlajka na Kilimandžáru.
• 4. 3. Jezero Kivu v Belgickém Kongu: před nosem nám vybuchla sopka.

1949

• 7. 3. TŘETÍ KRITICKÝ DEN: záchrana u majáku Albardio před utopením v mořské bouři.
• 10. 6. Startujeme z Buenos Aires k cestě napříč Jižní Amerikou.
• 29. 10. ČTVRTÝ KRITICKÝ DEN: prasklá péra a bezvládný volant - právě za propastmi řeky.
• 1. 11. Výškový rekord Tatry: 4 860 m n. m. (Ticlio v Peru).

1950

• 14. 1. Vydáváme se do amazonského povodí za lovci lebek.
• 13. 5. PÁTÝ KRITICKY DEN: zápas s časem, s prachem, s bahnem, s říčními brody (Panamericanal) - a nakonec pistolníci před Liberií.
• 14. 5. Na osm dní do kriminálu - záminka: svatokrádež a vražda v kostele v Cartagu.
• 30. 5. Managua: Jiří si poranil ruku.
• 29. 7. Jiří se vrací letadlem do ČSR.

Takže jste začal studovat materiály?
Chodil jsem na přednášky Petra Novotného, brouzdal po netu, o prázdninách jsem četl jejich knihy a knihy o nich, Zvláštní zprávu č. 4, díval se na dostupná DVD z cest, třináct dílů dokumentů Svět očima Hanzelky a Zikmunda i další dokumenty o Eduardu Ingrišovi.

Oslovil jste i známé osobnosti. Proč?
V první fázi pomohli Jožka Holcman svými články a Jožka Ruszelák výpisky z cestovních deníků. Když byla základní hrubá hmota scénáře hotová, potřebovali jsme znát pohled nezaujatého čtenáře, jdeme-li vůbec správnou cestou. Miroslav Plešák poslal připomínky, J. A. Pitínský napsal krásný inspirativní dopis, Karel Pavlištík pomáhal s nářečím. Ale nejen oni.

Pokud vím, chodil jste kvůli přípravě scénáře i do muzea. Je to tak?
A díky úžasné paní Preiningerové jsem měl dveře dokořán. Mohl jsem se nořit do osobní korespondence z jejich první cesty i do korespondence Miroslava Zikmunda s Eduardem Ingrišem. Dopisy samy o sobě jsou dramatickým portrétem složité doby. Jak se některé vazby s Čechy doma po únorovém převratu proměňují, jak přibývají přátelé z řad krajanů, které na cestě po Africe a Americe potkali. Ale vše se do představení nevejde.

Jak jste to vyřešili, když látky je tolik?
To, co zůstalo, souvisí s tématy, které jsme chtěli zdůraznit. Vztah k domovu, cesta prostorem i časem, přátelství, svoboda. Oba jsou dětmi Československa. Narodili se, když republice byl jeden rok. Od kolébky sledují historii naší země. A právě to, jak se dějinné události promítají na jejich osudu, je jedno z témat hry. Zrození sopky propojujeme například s únorovým převratem. Obě události se staly přibližně ve stejnou dobu, byť na jiném místě. A obě pro ně byly zlomové.

I proto pan Zikmund říká, že tato inscenace je pro něj satisfakcí?
Snad. Ale je vlastně nemožné vměstnat devadesát let života do dvou hodin, takže ve hře zachycujeme zejména ty uzlové body. Zlomový rok 1968 se v jevištní zkratce odehraje v necelých deseti minutách.

Když přijde divák, který o H+Z nic moc neví, pochopí souvislosti?
Rádi bychom. Díky pečlivé dokumentaci a množství materiálů se v inscenaci objeví mapy, fotografie, části filmů. A přesto bych byl nerad, aby to bylo vnímáno jako dokumentární drama.

Deník v divadle

Je to poprvé, kdy jsou osudy známých cestovatelů převedeny na divadelní jeviště.

Režie se ujal Petr Štindl, scénář napsal Vladimír Fekar. Scénu včetně velkého modelu legendární Tatry 87 vymyslel Petr B. Novák. Inscenace vznikla i díky odborné pomoci Muzea jihovýchodní Moravy a samotného Miroslava Zikmunda.

Na jevišti se objevuje i postava Eduarda Ingriše, skladatele a dobrodruha, kterého Hanzelka se Zikmundem potkali v Jižní Americe. Představení přiblíží také Štefu Příkazského, lidového zpěváka a posledního lužického gajdoše, který žil v Argentině.

Ale přesně dodržujete fakta? Žádná fabulace?
Fakta dodržujeme, hra se opírá především o citace, výpisky, deníkové záznamy, dopisy. Ti naši divadelní Hanzelka se Zikmundem se vydávají na cestu jakoby znovu, po faktech, ale ve svobodné divadelní fabulaci, díky které zkoumají vlastní minulost. S Gagarinem se například cestovatelé setkali předtím, než byli v Japonsku. Scénář si ale sám řekl, kdy se s ním mají setkat na jevišti.

Radil vám i Miroslav Zikmund. Ví i o detailních změnách?
Jistě, verze scénáře viděl, četl je, dělal do nich poznámky. A vydatně pomáhal dalšími a dalšími zážitky, které po čtení jednotlivých verzí vyprávěl.

Často se mluví o velkém přátelství, bez kterého by asi věhlas jejich cest nebyl tak obrovský. Bude znát i na jevišti?
Přátelství samo o sobě je nedramatické. Divadlo potřebuje konflikt. Když nechcete překrucovat skutečnost, musíte ho složitě hledat v příbězích, v řazení motivů, v kontrastech doby. Chtěl bych, aby inscenace byla o cestě dvou lidí, které pořád pokouší dobro a zlo a kterým přátelství pomáhá se s těmi nástrahami vyrovnávat. Stojí za to mít při takovém osudu svého anděla strážného. Něco ty dva tuláky světem a životem přesahuje a oni se k tomu, možná nevědomky a nepřímo, ve svých knihách a rozhovorech přiznávají.