Na kapotě svého vozu měl startovní číslo, přestože nezávodil. V jeho případě šlo o propustku na trať.
Díky ní najel fotograf Ondřej Záruba na legendární dakarské rallye kolem devíti tisíc kilometrů. Absolvoval stejnou trasu jako soutěžní konvoj, ale zároveň si hledal místa na fotografování, takže trať křižoval. A taky občas zabloudil.
"Byl to zážitek. Ve srovnání s klasickou rallye je to úplně něco jiného. Udělám všechno pro to, abych se na Dakar vrátil," poznamenal Záruba, který chce fotografie z legendárního závodu představit zlínským fanouškům. Hodlá je vystavit v nákupním centru Zlaté jablko.
Kolikrát jste na Dakaru zabloudil?
Větší bloudění byla dvě. Při jednom jsme jeli asi 160 kilometrů džunglí, pak jsme si našli zkratku. Zjistili jsme, že stejně na tom byli ostatní novináři, protože jsme měli špatné GPS údaje. Podruhé jsme najeli navíc nějakých 300 kilometrů, kdy jsme dali na radu francouzské organizátorky. Jenže se spletla. Kdybychom ji nepotkali, dojeli bychom správně.
Část trasy vedla přes poušť Atacama. Jak jste se v ní i na dalších úsecích závodu orientovali?
Od pořadatelů jsme dostali přístroj GPS, který ale neodpovídá klasické navigaci, jak ji známe z domova. Částečně fungoval jako itinerář a částečně jako ukazatel tratě. Ale nebyly tam vidět cesty jako na obyčejné navigaci. Trať byla znázorněna ilustračně. A taky sloužila jako kompas. Kromě toho jsme dostali druhý přístroj, který sloužil pro nouzové volání, kdyby se něco stalo. K dispozici jsme měli i satelitní telefon.
Co pro vás bylo největším zážitkem?
Dakar jako celek.
Opravdu nevyzdvihnete jednu věc?
Hodně překvapený jsem byl z Limy, kde závod startoval. Úplně mě uchvátila. Když to řeknu blbě, myslel jsem, že je zaostalejší. Ale jde o moderní město, v němž žije devět milionů lidí. Jsou tam nádherné čtvrtě, ale také čtvrtě, do nichž se policie bojí jít i ve dne. Pokud jde o zážitek ze samotného závodu, jmenoval bych hory Paso de San Francisco. Tamní příroda a krajina jsou nádherné. Ale přiznám se, že jsem byl rád, když jsme se dostali pryč, protože jsme byli ve výšce skoro 4 800 metrů nad mořem a bolela mě hlava.
Co vás naopak zklamalo?
Nejhorší byly úmorné přejezdy. Jeden den jsem šel spát o půl druhé a ve čtyři už jsme vstávali a čekalo nás zhruba 500 kilometrů na erzetu. Po cestě jsme zachraňovali jiný presscar, jehož řidič usnul. Auto totálně zničil, bylo na odpis. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale mohli si za to sami, protože se v autě nestřídali. My jsme se naopak střídali. Jakmile byl někdo unavený, předal volant. V našem novinářském autě byla super nálada.
Jak to bylo s jídlem?
Před odjezdem jsem nad tím dlouho přemýšlel, protože jsem si to nedokázal představit. Vždyť jde o cirkus, který se stěhuje z místa na místo. Za cílovým městem vždycky vyrostl bivak, v němž byla jídelna. Na to, v jakých podmínkách vařili, bylo jídlo velmi dobré. Přitom se tam mohlo vystřídat kolem dvou tisíc lidí. My jsme chodili brzy ráno na snídaně a pozdě večer na večeři. Na cestu jsme si brali balíček, který obsahoval sušenky, džus a konzervu. K dispozici samozřejmě byla pitná voda. Každý si mohl vzít, kolik potřeboval.
A co hygiena?
V bivaku bylo všechno - toalety, sprchy i umývárny. Spali jsme ve stanu ve spacáku a na karimatce.
Smutnou součástí Dakaru jsou tragické nehody, k nimž došlo i v letošním ročníku. Jak to na soutěžní konvoj působí?
Samozřejmě špatně, protože si říkáte, proč pořadatelé dělají závod tak náročný, aby musel zemřít člověk. Na druhou stranu, o tom je Dakar.
AUTOR. Zlínský fotograf Ondřej Záruba.
Jak na vás zapůsobil obrovský divácký zájem, který Dakar po přesunu do Jižní Ameriky provází?
Bylo to neuvěřitelné. Jedete pouští, všude kolem vás jsou duny, jste tam sami. A chvilku před startem rychlostní zkoušky se diváci začínají sjíždět jako mravenci. Divíte se, kde se tam vzali. Ale místní poušť dobře znají, vědí, kam přijet. Mají na ni přizpůsobená auta. K tomu obrovsky fandí. Bylo to úžasné a nádherné. Ale nejenom na trati. Do bivaku jsme projížděli špalíry lidí, kteří skandovali a mávali.
Na Dakar jste jel fotit. Kolik snímků jste udělal?
Asi devět tisíc. Ale jen proto, že jsem fotil úplně všechno. Kdybych si vybíral, bylo by jich o pár tisíc míň. Na normální rallye udělám zhruba dva tisíce fotek. Teď mě čeká ještě jedna rallye. Musím fotky vytřídit.
