To, jak se svět mění, mohl dnes devětapadesátiletý Kalous vidět jen občas. Podstoupil totiž několik operací, po nichž se mu zrak na malou chvíli vrátil. "Obnášelo to pět týdnů v nemocnici. Po operaci jsem viděl, ale když mě propouštěli domů, už to bylo zase špatné," řekl muž.
Poslední marný pokus podstoupil před 25 lety a další už nechtěl. Přesto nedávno přijel z Děčína do Zlína, aby mu šéfchirurg oční kliniky Gemini Pavel Stodůlka transplantoval umělou rohovku. "Teď se pořád musím na něco dívat. V noci se budím a dívám se kolem sebe," řekl Kalous.
Přemluvit ho musela žena. Když mu primář Stodůlka řekl, že naději má, a nabídl termín operace, nevěřil tomu. Teprve když během zákroku uviděl světla nad operačním stolem, začal váhat. A brzy potom poprvé spatřil i svého čtyřletého vnuka Matýska a dvě dcery, které během doby, kdy neviděl, dospěly.
"Věděl jsem, že si beru hezkou holku"
"Ženu jsem znal už jako kluk, ještě dřív než jsem oslepl. Tak jsem věděl, koho si beru. Vždycky to byla hezká holka," usmíval se devětapadesátiletý muž.
Nejprve si Josef Kalous musel zvyknout na život ve tmě, teď se učí znovu vidět. "Třeba abecedu jsem nezapomněl, to ne. Úplně mi ale schází odhad vzdáleností," uvažuje.
První problém řešil už při odchodu z kliniky. "Nedokázal jsem přejít silnici. Viděl jsem auta, ale byla tak daleko, že jsem je neslyšel. To mě mátlo," řekl. "Chvíli jsem stál na chodníku, a pak jsem prostě zavřel oči a poslouchal provoz. To pro mě bylo bezpečnější, na druhou stranu jsem se dostal tak, jak jsem byl léta zvyklý," řekl.
Zásadní změny ve svém životě ale dělat nehodlá. Díky operaci vidí na pravé oko, do kterého mu primář Stodůlka voperoval umělou rohovku. Levé má příliš poničené předchozími operacemi. Je stále obezřetný, nevzdá se počítače s hlasovým výstupem, ani vysílačky, která mu hlásí číslo tramvaje.
I přes postižení vystudoval konzervatoř
I přes postižení Josef vystudoval konzervatoř a živí se jako ladič pián. "Jsem pořád v terénu, na ulici, v tramvajích. Přijet na jakoukoliv adresu v zemi pro mě nebyl nikdy problém," říká Kalous. "Vyrazit poprvé do ulic ale bylo hodně těžké. Viděl jsem jen špinavou mlhu a několikrát jsem se obrátil zpátky k domovu, než jsem vážně vykročil," popsal.
Speciální škola, kde dokončil vzdělání, byla internátní a Josef na ni vzpomíná rád. Jen kritizuje současný trend integrovat děti s postižením do běžných tříd.
"My jsme na tom byli všichni stejně. Normálně jsme se prali, hráli fotbal nebo lozili po střechách," popsal. "Když jsem ale ještě nějakou dobu po úrazu chodil do své staré školy, ve všem mi uhýbali. Kamarádům jsem nestačil a v tělocvičně měli strach mě pustit na nářadí. A to dnes zažívají děti, které jsou integrované," tvrdí.
