"Když jsem nastoupila do UNICEF, tak každý rok na podvýživu a běžné nemoci zemřelo patnáct milionů dětí. Loni poprvé už to bylo méně než deset milionů," říká vystudovaná ekonomka. "Pořád je to strašně moc, ale tenhle problém jde vyřešit, stejně jako očkování, porodnost či vzdělání."
V případě vzdělávání dětí v těchto zemích bývají největší překážkou uniformy. Pro rodiny je nákladné každý rok kupovat novou. Přitom by stačilo tohle opatření zrušit a školy by byly plné dětí. Také proto není práce UNICEF jen vybírání peněz, ale i lobby za změnu zákonů.
VizitkaPavla Gomba se narodila 15. 8. 1974 v Ostravě jako Pavla Voženílková. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance a řízení lidských zdrojů, po škole pracovala na dánské ambasádě, poté v nizozemské obchodní komoře. Od roku 2000 je ředitelkou české sekce UNICEF. Vydala knihu Slyšíte nás? s příběhy dětí z Afriky a Asie.
|
"Ve Rwandě po genocidě neměly dědické právo dívky," vypráví Pavla Gomba. "Ty holčičky nejenom že přišly o rodiče a nejbližší, ale i o střechu nad hlavou. UNICEF se společně s vládou podařilo dědický zákon změnit. Pro milion sirotků nepostavíte dětské domovy. A tím, že se jim vrátil majetek, měli kde být a měli na obživu."
Ekonomická krize posledních let se dotkla i charity. Podle Gomby lidé zvažují, jestli a kolik peněz dají.
"Občas vás překvapí, kdo přispěje. Každou první sobotu v měsíci pečeme v pasáži Myslbek pro děti. Jednou tam přišel pán, který vypadal jako hodně nesympatický bezdomovec a vysmíval se našim dobrovolnictvím, že si stejně z těch vybraných peněz někdo koupí auto. Holky ale nekompromisně kontrovaly, že vědí, že ty peníze jdou na dobrou věc, že projekt má výsledky. Pán nic neřekl, odešel a za deset minut se vrátil a do kasičky vhodil pětitisícovku…"
Když se ředitelky českého UNICEF ptám, jestli si vzpomene, kdy naposledy někdo pomohl jí, rozesměje se. "Já všechno zapomínám," přiznává.
"Dřív jsem si nemohla vybavit například jména, nebo jsem špatně četla, třeba Lesbická ulice. Říkala jsem si, jak jsou ti Češi osvícení a pak jsem zjistila, že je to Lesnická ulice. Ale teď už ta má zapomnětlivost pomalu začíná ohrožovat život. Jednou v pondělí jsem jela na nějakou schůzku autem, ve středu jsem ho marně hledala před domem a už jsem chtěla volat policii, že mi ho ukradli… A pak jsem si uvědomila, že jsem z té schůzky odjela tramvají. Dojela jsem pro něj a při zavírání dveří jsem v nich zapomněla ruku. Modrou jsem ji měla snad měsíc."
